Postní doba - cesta k Velikonocům

Autor: Jan Šlégr - Číslo: 2009/1 (Otevíral jim oči (recenzováno))

Anotace:
Následující pojednání o postním období je zaměřené jak do historie, tak do současnosti. Pohled do minulosti na jedné straně objasní, odkdy postní doba trvá čtyřicet dní a odkdy začíná Popeleční středou. Na straně druhé ukáže, že je typické pro postní období usmiřování kajícníků společně s dovršováním přípravy katechumenů. Na závěr si krátce ukážeme, že tyto charakteristické rysy jsou přítomné i v současném lekcionáři.

Postní praxe

Hovořit o postním období má smysl jedině v souvislosti s velikonoční vigilií, které od nepaměti předcházel alespoň jeden den přísného postu. Toto noční bdění (čtení z Písma, zpívání žalmů, modlitby, homilie) vrcholilo slavením eucharistie a bylo považováno za tak samozřejmé a zásadní, že Tertulián si klade otázku, jestli křesťanka, která se vdá za nepokřtěného, dostane od něj dovolení, aby se mohla zúčastnit velikonočního slavení (Ad uxorem II, 4).

Vidíme, že přísný půst před Velikonocemi má v praxi křesťanů své místo od nejstarších dob. Na přelomu třetího a čtvrtého století byl v Egyptě známý čtyřicetidenní půst, jehož původním smyslem pravděpodobně nebyla příprava na Velikonoce, ale slavení Ježíšova postu na poušti, který konal po svém křtu. Nicméně velmi záhy se stal vhodnou přípravou na slavení Kristovy smrti a vzkříšení bez starého kvasu (srov. 1 Kor 5,8). V samém Římě se čtyřicetidenní postní období (latinský název quadragesima souvisí právě s číslem čtyřicet) objevuje v druhé polovině čtvrtého století; začínalo v neděli a končilo začátkem posvátného tridua, kterému dnes říkáme velikonoční triduum, tedy na Zelený čtvrtek. Protože neděle nikdy nebyla pro křesťany postním dnem a objevila se snaha postit se doopravdy čtyřicet dní, došlo v šestém století k posunutí začátku postního období na Popeleční středu (dodnes papež přichází v tento den na bohoslužbu do baziliky sv. Sabiny na Aventinu).

Popeleční středa a její symboly

Popeleční středa je pojem známý i nepokřtěným lidem a my si nedokážeme představit začátek postního období bez žehnání popela. Sypat si na hlavu popel na znamení pokání je gesto, které nacházíme jak ve Starém zákoně (např. Joz 7,6; Job 2,12), tak v křesťanské praxi prvních staletí. Zprvu ho křesťané používali jen soukromě, později jím byli označováni ti, kdo konali veřejné pokání. Do liturgie církve se používání popela dostalo v 10. století v Porýní, když duchovní smysl antifony zpívané na Popeleční středu Immutemur habitu in cinere et cilicio tamní křesťané považovali za vhodné doprovodit i vnějším gestem.

Podívejme se krátce na texty, které jsou spojené s udílením popelce na začátku postní doby. Celý obřad má své místo po homilii a sestává se z úvodní výzvy, jedné žehnací modlitby a označení popelem. Kněz nejprve připomene, že popelem budeme označeni jako hříšníci, kteří chtějí konat pokání a prosí Boha Otce o smilování. Po krátké tiché modlitbě kněz vybírá jednu ze dvou žehnacích modliteb, které doplňují úvodní výzvu o velikonoční rozměr ať už zmínkou o slavení Velikonoc s čistým srdcem ve spojení s Kristem anebo vírou ve vzkříšení k novému životu na základě Kristova vzkříšení. Je v nich také patrný důraz na charakter postního období jako času pokání a obrácení. Stejný akcent nacházíme i ve slovech, která doprovázejí označování popelem jednotlivých věřících. Jedná se především o větu čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15), která se v této souvislosti objevuje v současném misále poprvé a dokonce je uvedena i před textem, který dříve výlučně doprovázel toto gesto: pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš (Gn 3,19). Je pravda, že starozákonní verš vhodněji doprovází udílení popelce, zatímco evangelijní věta klade větší důraz na pozitivní aspekt postní doby.

Důraz na pokání a obrácení bychom našli i v dalších textech Popeleční středy, jako jsou např. antifony. Ta vstupní je vzata z knihy Moudrosti 11,23s: Slitováváš se nade všemi, Bože, a nemáš v nenávisti nic z toho, co jsi stvořil; nechceš nás trestat za naše hříchy, protože chceš, abychom se obrátili, a odpouštíš nám, neboť jsi náš Pán a Bůh.

Zelený čtvrtek – dovršení období pokání

Nemůžeme se nyní obšírněji věnovat kající praxi církve v prvních staletích, ale pro pochopení významu Zeleného čtvrtku stačí připomenout, že tehdy existoval „stav penitentů“, tedy křesťanů, kteří po spáchání určitých hříchů přicházeli před biskupa, vyznávali své hříchy a on jim ukládal pokání; rozhřešení ale dostali až po té, co vykonali pokání. Tito penitenti mimo jiné nemohli přistupovat ke stolu Páně a prosili o modlitbu ty, kdo přicházeli na bohoslužbu. Svatý Jeroným (+ 419) nám dosvědčuje, že právě na Zelený čtvrtek se konala bohoslužba, při níž papež přijímal penitenty po vykonaném pokání, aby se nad nimi pomodlil a oni se mohli opět plně účastnit života církve. V Gelasiánském sakramentáři ze sedmého století nacházíme při této příležitosti texty o slzách pokání, které podobně jako vody křtu omývají od hříchů (lavant aquae, lavant lacrimae).

Doba postní a katechumenát

Gelasiánský sakramentář obsahuje mimo jiné také texty související s přípravou katechumenů na přijetí iniciačních svátostí. Právě postní doba, po té co katechumenát získal ve čtvrtém století ustálenou podobu, se stala vhodným časem k završení přípravy katechumenů. Současná obnovená praxe katechumenátu se v mnohém inspirovala právě zkušenostmi z tohoto období (např. skrutinia, předávání vyznání víry a modlitby Páně).

Současné uspořádání lekcionáře pro mešní liturgii doby postní má také na zřeteli závěrečnou fázi přípravy katechumenů, neboť nejdůležitější perikopy pro křestní katechezi neomezuje pouze na roční cyklus A, ale dává možnost jejich použití i v jiných letech. Jedná se o třetí až pátou neděli postní, při kterých se konají skrutinia, ve kterých se Kristus dává poznat jako pramen vody živé (rozhovor se samařskou ženou), jako světlo světa (uzdravení slepého od narození) a jako vzkříšení a život (vzkříšení Lazara).

Boží milosrdenství a výzva k obrácení

Dalším důležitým rysem postního lekcionáře je ukázání Božího milosrdenství spojené s výzvou k obrácení. Tento rozměr vystupuje do popředí o nedělích ročního cyklu C. Texty určené pro cyklus B naproti tomu kladou důraz na ohlašování budoucího Kristova oslavení skrze kříž a zmrtvýchvstání. Pro úplnost dodejme, že evangelia prvních dvou nedělí jsou vzata ze synoptiků a pojednávají o pokušení a proměnění Páně.

Podíváme-li se ještě krátce na starozákonní čtení prvních pěti postních nedělí, najdeme v nich důležité etapy, které lidstvo vykonalo na cestě ke Kristovým Velikonocům. Nejprve se setkáváme s Bohem, který uzavírá smlouvu s lidmi (pád prvních lidí, smlouva s Noem, vyznání víry vyvoleného lidu); druhá neděle je věnována Abrahámovi (povolání Abráma, obětování Izáka, smlouva Boha s Abrámem), třetí Mojžíšovi (vyvedení vody ze skály, přijetí Zákona, zjevení Božího jména), čtvrtá Božímu lidu žijícímu ve Svaté zemi (pomazání Davida na krále, babylonské vyhnanství a návrat z něho, Velikonoce na jerišských planinách), pátá prorokům (Ezechiel, Jeremiáš, Izaiáš).

Obrácení motivované blízkostí Božího království a vírou v evangelium je něčím zásadním pro život křesťana. Máme během roku několik příležitostí, kdy nás liturgie vybízí, abychom se celým srdcem obrátili k Bohu. Patří mezi ně především postní období a svátost smíření, která vnímá obrácení jako samozřejmou věc, když v Obřadech pokání po té, co se kněz rozloučil s kajícníkem, čteme: „Kajícník však pokračuje dál ve svém obrácení a vyjadřuje ho životem obnoveným podle Kristova evangelia a stále více naplňovaným Boží láskou, neboť »láska přikrývá všechny hříchy« (1 Petr 4,8)“ (Obřady pokání č. 20, s. 13). Vidíme, že obrácení a láska patří neodmyslitelně k sobě. Velmi krásně vyjadřuje tuto skutečnost také jedna modlitba, která v hispánské liturgii doprovází pozdravení pokoje a ve které se prosí, aby ti, kdo žijí v souladu, vytrvali, a ti kdo jsou nesvorní, aby se obrátili k lásce.

Postní doba je tedy pro penitenty obdobím přípravy na usmíření, pro katechumeny časem přípravy na slavení iniciačních svátostí křtu, biřmování a eucharistie a pro všechny křesťany časem k postu, almužně a modlitbě. Tak každý, kdo uvěřil v Boží lásku a dal se pokřtít nebo se k tomuto kroku chystá, může v postní době nově zakusit její proměňující moc a s větší radostí obnovit křestní vyznání při velikonoční vigilii.

Prameny:
Jako hlavní pramen byl použit čtvrtý díl francouzského manuálu liturgiky v italském překladu: DALMAIS, I. H. – JOUNEL, P. – MARTIMORT, A. G. (eds.) La Chiesa in preghiera. Introduzione alla Liturgia 4: La liturgia e il tempo. Brescia, 2002.

Abstrakt: Fastenzeit - der Weg zu Ostern
Der Sinn der Fastenzeitperiode ist eng mit der Ostervigilie verbunden, der von jeher mindestens ein Tag des strengen Fastens im Rang vorging. Der Artikel kehrt zurück zur Entwicklung vom Verstehen des Charakters der Fastenzeitperiode. Für unsere gegenwärtige Praxis in der Katechese gibt er diese Tage hervor als Vorbereitungszeit der Katechumenen auf das Christwerden und aller anderen Gläubigen auf die Erneuerung der Taufeverpflichtungen. Er erinnert uns an die Botschaft der liturgischen Texte der Fastenzeit, die zur Bekehrung zur Liebe führen soll.

Ke stažení: Postní doba - cesta k Velikonocům, 128 kB