Bůh s námi

Autor: Jan Graubner - Číslo: 2009/2 (Slovo biskupa)

Myslím, že to byl příběh profesora Tillmana, který jsem četl kdysi dávno v ještě samizdatových překladech. Uváděl jím do tématu o životě v Boží přítomnosti. Jako kněz navštívil farní mateřskou školu. Povídal s paní učitelkou a díval se na děti, jak si hrají. Když si jedno děvče všimlo, že pan farář se na ně dívá, považovalo to za vyznamenání a pokračovalo ve hře ještě vážněji a slavnostněji. Přítomnost kněze nerušila, nestresovala, ale obohatila a pozvedla běžnou dětskou hru. Tehdy ho napadlo, že tak nějak vypadá život člověka v Boží přítomnosti, kterou si uvědomuje. Čistému srdci bez výčitek svědomí nevadí Boží pohled. Není brán jako přísný dozor. Laskavý pohled milujícího a milovaného těší a povzbuzuje. Život je najednou krásnější, slavnostnější, bohatší.

Nespočítám, kolikrát jsem si vybavil tuto scénu a už jaksi samovolně zareagoval poděkováním Bohu za to, že je se mnou, že ho zajímám, že se mi věnuje. Hned se cítím jako doma. Byl to přece vždycky rozdíl, když jsem byl jako dítě někdy doma sám (bylo to málokdy), nebo když jsem třeba psal svou úlohu do školy a maminka byla u plotny, nebo něco šila a bylo ji možné kdykoliv oslovit. Její přítomnost vytvářela domov. V biskupské službě musím často být sám a sám jednat či rozhodovat, ale samotou netrpím. Jsem rád, že je se mnou Pán a já jsem rád s ním. Považuji to za druh modlitby, ke kterému docházíme přes modlitbu slov a pak srdce. Tak rozumím Pavlovu: modlete se bez přestání.

Nemá-li se postmoderní člověk ztratit ve všech komunikačních prostředcích, které užívá, a nemá-li propadnout samotě uprostřed davu a záplavy informací, musí se naučit žít s Bohem a zakoušet šťastný domov s Otcem. V tom vidím jeden z nejdůležitějších úkolů katechety a jsem nesmírně vděčný těm, kteří to děti naučí.

Ke stažení: Bůh s námi, 113 kB