Boží království ve Starém a Novém zákoně
Autor: Petr Chalupa - Číslo: 2009/4 (Otevíral jim oči (recenzováno))
Anotace:S představou o bohu jako o králi se Izrael setkal během svých dějin ve svém okolí. Ve Starém i v Novém zákoně patří tato představa k jedné ze základních představ o Bohu. Tři prvky utvářejí tuto představu: Bůh sídlí jako král na trůně ve své siónské svatyni, je stvořitelem světa a zároveň zachráncem chudých a slabých. U evangelistů Matouše, Marka a Lukáše zaujímá Boží království významné postavení. Boží království určuje Ježíšovo hlásání i jeho činy.
Starý zákon
Boží království se obvykle považuje za novozákonní pojem. Ve
Starém zákoně se tento pojem skutečně vyskytuje jen zřídkakdy.1 Starý zákon se
však objeví v jiném světle, když si všimneme Hospodinovy panovnické role. Bůh
je král. Je ovšem nejen král, je také válečník (Ex 15,3), pastýř (Gn 49,24; Ž
23,1b-4), soudce (Ž 68,5), lékař (Ex 15,26), otec (Ex 4,22; Dt 32,6; Iz 1,2),
matka (Nu 11,12; Iz 45,9-11; 49,14n.). To všechno jsou obrazy o Bohu, které
starozákonnímu člověku vyplynuly z jeho životních situací.Označení Bůh-pastýř navazuje na ochranu a vedení pastýře, které charakterizovaly obraz o panovníkovi ve starověkém Orientu. Metafoře pastýře ve 23. žalmu bychom měli rozumět jako výpovědi, která zpodobuje Boží péči prožívanou skutečností, jež pochází z obrazu pastýře.2 Modlícímu se člověku poskytuje dobrý pastýř vše, co potřebuje pro život. Metafora dobrého pastýře znamená průlom v obvyklém chápání Boha a umožňuje žalmistovi nový pohled na celý život.
Biblické obrazy o Bohu jsou kulturou ovlivněné podoby zkušeností s transcedencí, které pomocí obrazů odhalují Boží bytí a jednání – a dovolují tak jim porozumět. Chceme-li objevit tento rozměr zmíněných zkušeností, nemáme jinou možnost než mluvit o Bohu pomocí obrazů. Takového druhu jsou i obrazy o Bohu kralujícím na Siónu.
Z dějin náboženství
V Izraeli a Judsku byla představa o Božím
království známá z
okolních náboženství. V Mezopotámii a
starověké Sýrii bylo překonání chaosu
centrálním prvkem celého systému
náboženských symbolů. Podle ugaritského eposu
o Baalovi přemáhá královský bůh Baal
každý rok v dramatickém souboji svůj
kosmický protějšek Mot (smrt) i Jammu (moře) a
stabilizuje tak řád v přírodě i ve
společnosti.Převzetí a proměna orientální představy o bohu jako o králi přinutila Izraelity formulovat víru v Hospodina z vlastní perspektivy. Nelze určit s jistotou, kdy k tomu došlo. Nejpravděpodobněji však někdy uprostřed doby královské (na přelomu
Obrazy božského krále na Siónu
Izaiášovo vidění (Iz 6,1-5) je základním místem pro
představu o Hospodinu jako o králi.3
Text hovoří o Hospodinu přímo jako o králi
(Iz 6,5b) a rozvíjí dalšími výrazy
téma Hospodinovy královské vlády. V
představě
jeruzalémských teologů o světě uprostřed doby
královské vyniká vertikální osa,
která je doplněna osou horizontální. Ve
vertikální prostorové ose přesahuje
Boží trůn chrám, horizontální osa zpodobuje
oblast vlády královského Boha,
totiž celou zemi, na níž se projevuje svatost, jež vyžaduje
úctu. Graficky lze
znázornit představu jeruzalémských teologů o světě
takto: (viz soubor ke stažení)Představa o Hospodinově královské vládě je základní výpovědí siónské tradice, která je rozvinuta vertikálně (výšiny-hlubiny) i horizontálně (centrum-periferie) v předexilních textech: Iz 6,1-5; Ž 93; Ž 46,2-8; Ž 48. Zde máme podstatné motivy a prvky, které dále utvářejí představu o Hospodinu jako o králi.
Boží království a stvoření
Nyní se budeme tázat, co znamená
vyznání, že královský Bůh
ze Siónu je stvořitel a král světa.
Zvláštní význam má v rámci
starozákonní
víry ve stvoření založení
královského trůnu. Jedním z hlavních textů,
v nichž
se projevuje souvislost mezi Hospodinovým
kralováním a stvořením či uchováním
světa, je 93. žalm.4 Hospodin se stal králem při stvoření
a tato skutečnost
určuje současný svět. Ve starověkých
náboženstvích je chrám „nebem na zemi“
(Egypt), popř. „pojítkem mezi nebem a zemí“
(Mezopotámie), je tedy místem, od
něhož odvozuje svůj původ celý svět. První pahorek,
který se objevil po ustoupení
potopy, je jakousi základnou, z níž stvořitel provedl
oddělení jednotlivých
prvků tvorstva a stanovil hranice mezi nimi. Na tomto místě
postavený chrám
navazuje na tuto nejstarší svatyni, kterou stvořitel
zřídil na pahorku. 93.
žalm vyjadřuje sice kosmologické souvislosti chrámu jinak
než starověký Orient,
ale podobně v nich vidí trvalý základ.Zvláštností 93. žalmu je propojení dění na začátku se zakoušenou skutečností. Jeruzalémský chrám je místem, na němž lze zakoušet kosmické rozměry. V něm se bohoslužbou zpřítomňuje a chválou lidu slaví prvotní upevnění země.
Boží království a dovršení světa
Božský král je zachránce chudých a
slabých. V textech z doby
vyhnanství a pozdějších se představa o
Božím království stává
univerzální a týká
se posledních věcí. Motiv eschatologické
Hospodinovy královské vlády je
vyjádřen jedinečným způsobem v posledních žalmech
žaltáře. Bůh panující ze
Siónu je zachráncem chudých,
vykonává soud na konci světa (Ž 149,5-9) a ustavuje
tak nové nebe a novou zemi (Ž 150). Podle obrazu o Bohu, zachránci chudých, se nově definuje Izrael jako lid věrný Hospodinu, poslušný vůči Zákonu. Izrael chválí Boha, který se osvědčil nejen jako stvořitel a král, ale vždy také jako pomocník chudých a slabých (Ž 145,14; 146,7-9; 147,6; 149,4). Na tyto naděje mohl navázat Nový zákon.
Nový zákon5
Úryvky vybrané ze synoptických evangelií ukáží konkrétně, ve
kterých slovech a činech dal Ježíš zakoušet Boží království.6
Vyprávění
znázorňují, co znamená, že se „čas naplnil a
Boží království přiblížilo“ (Mk
1,14-15).Změnit směr
O galilejských rybářích, kteří byli
povoláni k následování
(Mk 1,16-20), se praví, že opustili všechno a
následovali Ježíše. Těmto mužům
se naplnil čas. Otevřely se před nimi nové možnosti. Už pro ně
nemá smysl
chodit dál po vyšlapaných cestách.
Aktuální je obrácení, změna životní
orientace a víra.Lidé mohou být sami sebou
V Markově evangeliu čteme o uzdravení posedlého (Mk
1,21-28). Zde se ukazuje, co je také obsahově míněno
plností času a blízkostí
Božího království: lidé, kteří jsou
ovládáni nečistými duchy, slogany a
útlakem,
se mohou stát svobodnými. To umožňuje
nastávající Boží království:
lidé mohou
být sami sebou. Znamená to však také, že se
bere vážně jejich jazyk, jejich
jméno, jejich příběhy, protože lásku a odpovědnost
mohou prožívat jen svobodní
lidé.Odvážit se povstat
Krátké vyprávění o uzdravení
Šimonovy tchyně (Mk 1,29-31)
vykresluje, k čemu vede blízkost Božího
království: ulehnutí této ženy nesmí
být tím posledním, co se o ní praví.
Nic nemusí zůstat takové, jaké to je. Lidé
mohou povstat, ženy se mohou odvážit povstat.
Zmrtvýchvstání je možné.Boží království nelze „udělat“
Boží vláda, kterou Ježíš praktikuje, se
jaksi vnucuje. Lidé
se mají stát svobodnými a zcela sami sebou. To
však „neudělá“ ani sám
Ježíš.
Zmínka o modlitbě v samotě (Mk 1,35) odhaluje dynamiku a
jádro jeho poslání:
Dostal úkol od Boha a nechává zahlédnout
Boží království. To je také důvod,
proč nelze Ježíše zadržet, stejně jako nelze zadržet
Boží panování: „Pojďme
někam jinam, do blízkých městeček, abych i tam
kázal, protože na to jsem
přišel“ (Mk 1,36-38).Zpochybnění některých starozákonních skutečností
Ve vyprávění o uzdravení malomocného (Mk
1,40-45) se
nacházíme před zvláštním
problémem. Při četbě příslušných
ustanovení Zákona v Lv
13 si uvědomíme, že v případě malomocenství nejde
v první řadě o jev lékařský,
ale o jev teologický, kultovní a politický. Proto
je malomocenství záležitostí
kněze, nikoli lékaře. Kněz zjišťuje, zda je někdo
postižen malomocenstvím, on
také ověřuje, zda se někdo uzdravil. To však znamená: Kněz má moc, jak vyloučit malomocenstvím postiženého ze společnosti, tak také integrovat do společnosti toho, kdo byl zbaven malomocenství. Toto zákonodárství má mnoho společného s chrámem, který byl ekonomickým, politickým a teologickým centrem. Podle těchto zákonů byli lidé děleni kněžským rozhodnutím na čisté a nečisté, to znamená na lidi, kteří patří k národu, a na lidi, kteří k národu nepatří; na lidi, kteří patří Bohu (mohou se účastnit bohoslužby), a lidi, kteří Bohu nepatří. Nyní je jasný dosah Ježíšova jednání: Jestliže Ježíš zbavuje nemocného malomocenství a tak jej vrací do života, zpochybňuje tak nejen tehdejší kněžstvo, ale také chrámové zákonodárství. Také toto vyprávění můžeme chápat jako ilustraci dynamiky Božího království. Nepřeháníme, když řekneme: Tam, kde se šíří Boží vláda ve smyslu Ježíšově, ztratil svůj vladařský význam chrám i kněžstvo a zákonodárství, které je s ním spojeno. Princip „čistý-nečistý“, na jehož základě se lidé vylučují, je nahrazen principem darovaného života, podle něhož jsou lidé integrováni do společnosti. Ježíš prosazoval tento druhý princip a plně se postavil za vyloučené. Je jasné, že tato volba může vést ke konfliktům.
Slíbit odpuštění
Rovněž vyprávění o uzdravení ochrnulého (Mk
2,1-12) můžeme
číst jako nepřímý útok na chrám.
Diskuse začíná Ježíšovým slibem, že
ochrnulému
jsou odpuštěny hříchy. Právem se znalci
Zákona bouří: „Vždyť se rouhá! Hříchy
přece může odpouštět jenom sám Bůh“.
Odvolávají se přitom na přesvědčení, které
bylo silně zakořeněno ve víře židovského národa.
Hřích se přece natolik dotýká
podstaty stvoření a člověka, že jej nelze jen tak
jednoduše odpustit. Odpuštění
hříchů je stvořitelským děním a stvořitelem je
pouze sám Bůh. Zajisté byla v Izraeli
díky prorokům živá naděje na nový Boží
stvořitelský čin. Lidé neváhali vykreslovat
jej pomocí obrazů prvního stvoření nebo
pomocí obrazů povolání národa, v nichž
lidé zakusili osvobozující Boží
zásah v dějinách. Snili o novém nebi a nové
zemi (srov. Iz 65,17), o novém vejití do
zaslíbené země (srov. Iz 41,17-20), o novém,
hlubokém vztahu k Bohu, o novém srdci, o novém
začátku (srov. Jr 31,31-34; Ez
36,23-28). To vše se však očekávalo
výhradně od Boha, jak dokládá
chrámová
liturgie v Den smíření. Jestliže Ježíš v
našem vyprávění říká
ochrnulému
„odpouštějí se ti hříchy“, pak je
jasné, co znamená, že se čas naplnil a Boží
království se stalo skutečností.
Ježíš se skoro brání vykonat
následující
zázrak, který má tuto skutečnost potvrdit.
Skutečný zázrak se nachází hlouběji:
ve stvořitelské moci odpuštění hříchů,
které je možné díky Boží vládě.Darovat život
Princip „čistý-nečistý“, který
Ježíš překonává principem
darovaného života, se ukazuje také ve
vyprávění o povolání Leviho a hostině s
celníky
a hříšníky (Mk 2,13-17). Ježíš
povolává k následování, do
svého společenství
celníka, tedy spolupracovníka římské
okupační moci. Jako by toho nebylo dost,
praví se dále: „mnoho celníků a
hříšníků zaujalo místo u stolu s
Ježíšem a jeho
učedníky“. Rozhořčení znalců Písma
farizejského směru vychází z podobného
principu, jako je princip „čistý-nečistý“:
Podle jejich přesvědčení smazává
Ježíš jasné hranice mezi božským a
hříšným, mezi dobrem a zlem, což by mohlo
mít teologicky, společensky a politicky nedozírné
důsledky. Ježíš to ovšem vidí
jinak: Jestliže nejen vychází vstříc
hříšníkům a celníkům, ale
nabízí jim
blízkost společné hostiny, pak je něco takového
možné jen proto, že přišlo Boží
království (srov. k tomu Iz 25,6).Jako rovní při následování
K tomu přistupuje ještě něco dalšího.
Společná hostina, jak
ji Ježíš pořádá, je otevřená
všem. Společenství rovných lidi při hostině
popírá
sociální funkci stolu, tj. běžná
rozlišování a uspořádání,
která určují různá
místa ženám a mužům, chudým a bohatým,
Židům a ne-Židům, což je ohrožením řádu,
zavedeného ve společnosti. Otevřené a rovné
společenství při hostině je pro
Ježíše viditelným projevem
šíření Božího království
(srov. k tomu L 22,27).
Tomu, co bylo řečeno, je velmi blízké vyprávění z Markova
evangelia (Mk 2,18-22). Spolu s almužnou a modlitbou patří k nejdůležitějším
znakům zbožnosti půst (srov. také Mt 6,1-18). Proto se postí Janovi učedníci, postí se farizeové, postí se každý, kdo v náboženském ohledu něco znamená – jen Ježíšovi učedníci se nepostí, což také hned vede k výtce vůči Ježíšovi. Ježíš reaguje protiotázkou, která by mohla znít: „Copak se postíte na svatbě?“ Pomocí tohoto obrazu chce Ježíš objasnit situaci. Která z Ježíšových posluchaček by si nevzpomněla na úžasná zaslíbení proroků, podle nichž se Bůh na konci času ujme svého lidu jako nevěsty a zasnoubí se s ní (srov. Oz 1-3; Ez 16; Iz 62,5)? Znamená to: Ježíš a jeho přátelé slaví svatbu, protože se přiblížilo Boží království. Proto je možný nový vztah k životu a k slavení, proto je možný nový jazyk, který je více zaměřen na obrazy a podobenství než na pojmy a teologicky vyumělkované vyjadřování.
Na závěr
Mnoho dalšího by bylo možné uvést z
Ježíšova vystupování a jeho
řečí. Boží království by se ukazovalo
čím dál více ve své původní
svěžesti.
Když hovoříme o Božím království,
užíváme často abstraktních pojmů. Tyto
definice v evangeliích nenajdeme. Ježíš o něm
hovořil pomocí obrazů a podobenství,
dokládal je svou nezaměnitelnou praxí. To vše
nelze převést na jednoho
jmenovatele či do jediné formule. Ježíšovým
obrazům a podobenstvím máme znovu
naslouchat a jeho praxi učinit svou vlastní
zkušeností.Poznámky:
1 Pro starozákonní pojetí Božího království čerpám zde z článku JANOWSKI, B. Ein großer König über die ganze Erde (Ps 47,3). Zum Königtum Gottes im Alten Testament. Bibel und Kirche, 2007, č. 2, s. 102–108.
2 Přečtěte si, prosím, 23. žalm.
3 Přečtěte si, prosím, Iz 6,1-5.
4 Přečtěte si, prosím, 93. žalm.
5 Vynikajícím způsobem se k novozákonnímu pojetí Božího království i k dalšímu chápání tohoto pojmu v dějinách církve vyjadřuje VIVIANO, B. T. Království Boží v dějinách. Praha : Vyšehrad, 2008.
6 Pro novozákonní pojetí Božího království čerpám zde z článku VENETZ, H.-J. Jesus von Nazaret: Prophet der angebrochenen Gottesherrschaft. Grundlegende Reich Gottes-Texte der synoptischen Evangelien. Bibel und Kirche, 2007, č. 2, s. 78–84.
Königtum Gottes im Alten und Neuen Testament
Abstrakt: Die Vorstellung vom Königtum Gottes, die Israel religionsgeschichtlich vorgegeben war, entwickelte sich seit dem 8./7. Jh. v. Chr. zu einem der grundlegenden Gottesbilder des Altern und Neuen Testaments. Drei Motive bestimmen diese Vorstellung: Der Königsgott hat sich auf den Thron seines Heiligtums (Zion) gesetzt, er ist der Schöpfer der Welt und zugleich der Retter der Armen und Schwachen. Bei den Synoptikern nimmt die Rede von der Gottesherrschaft einen bedeutenden Raum ein. Die Herrschaft Gottes ist das Leitwort der Verkündigung und das Herzstück des Wirkens Jesu.
Ke stažení: schéma, 286 kB