Část 1: KOMPETENCE KATECHETY PRO PRÁCI S BIBLÍ

Autor: Redakce a spolupracovníci - Číslo: 2011/2 (Praktická příloha (volná příloha časopisu))

Církev ve svých dokumentech považuje Boží slovo za hlavní pramen katecheze. V Písmu svatém je Boží slovo vyjádřené lidskými slovy a zároveň vyjadřuje lidskou zkušenost s Bohem. V procesu katechetické práce jde o to, aby toto slovo bylo vnímáno jako Boží oslovení, které chceme správně pochopit, přijmout a nechat se jím proměnit. Kompetencemi katechety se rozumí souhrn znalostí a dovedností, které mu umožní podporovat celý proces vedoucí až k přijetí Božího slova účastníky katecheze.

O kompetencích katechety pojednává např. článek doc. Ludvíka Dřímala nazvaný „Přístupy k Písmu svatému v katechezi“, který je uveřejněn na www.vezmiacti.cz v rubrice „Bible a katecheze“ a díky laskavému svolení správců těchto stránek ho zveřejňujeme také na www.cestykatecheze.cz, a to v samostatné záložce „Písmo svaté“ – Úvod.

Katecheze slouží Božímu slovu, aby se v životě věřících uskutečnilo to, co církev pojmenovala na II. vatikánském sněmu následovně: „V těchto svatých knihách vychází Otec, který je v nebesích, s láskou vstříc dětem a rozmlouvá s nimi. Proto má Boží slovo takovou sílu a moc. Je oporou a životní silou církve. Dětem církve je silou víry, pokrmem duše, čistým a nevyčerpatelným zdrojem duchovního života.“ (Dei Verbum, čl. 21).

Účel práce s Biblí v hodinách náboženství je odlišný. Zde se jedná o poznání Bible jako knihy víry a svědectví pro židy a křesťany; dále jako kulturotvorného činitele (např. význam českých překladů Bible v našich dějinách). Jde také o poznání základů židovské a křesťanské kultury; hodnot, kterým Bible učí; odpovědí na existenciální otázky, které se týkají člověka; poznání výpovědí o řádu v mezilidských vztazích a v celém stvoření apod. Ve výuce náboženství přistupujeme k Bibli z antropologického hlediska, vycházíme ze životní zkušenosti žáků. O biblické didaktice užívané ve výuce náboženství pojednává článek uvnitř časopisu. Lze využít i prvků narativní analýzy textu biblických příběhů a jiné techniky.

Otázky – odpovědi

Otázka: Jsem přesvědčena, že je důležité, aby dospívající děti (ve věku 2. stupně ZŠ) četly bezprostředně texty Nového zákona alespoň v minimálním rozsahu, nakolik je to možné během katechetických setkání (zkoušela jsem s nimi evangelium podle Marka a poté Skutky apoštolů). Co si, prosím, myslíte o námitce, která se dost často objevuje, že chlapci a děvčata tohoto věku potřebují více zkušenost křesťanského života než četbu biblických textů, i když se jedná o texty základní?

Vaše otázky jsou aktuální. Křesťanská víra se nemůže obejít bez znalosti Božího slova, a tedy bez znalosti Bible, a sice celé Bible, nejen Nového zákona. Je proto jasné, že také mladí lidé ze středních škol, stejně jako již žáci základních škol, mají mít přístup k Bibli. Je však důležité sjednotit se na tom, co znamená „přistoupit“ k Bibli.

Dnes se bohužel zdá, že převažuje přesvědčení, že celá tato otázka se vyřeší tím, že rozdáme Bibli, čteme ji a vysvětlujeme ji. Tato mentalita se rozšířila po koncilu, avšak není to vina koncilu, který má naopak velkou zásluhu na tom, že byla Bible vrácena Božímu lidu, ale je to důsledek urychlené (zbrklé) likvidace toho, co se zdálo příliš lidové (prostoduché) a málo intelektuální. Je to tatáž mentalita, která tím, že se štítí projevů lidové zbožnosti, způsobila, že dnes se za jediné křesťanské liturgické slavení považuje mše svatá. Zkusme si proto vyjasnit myšlenky tím, že si položíme pár otázek: Jak asi poznávali Bibli křesťané ve středověku a v době renesance, když rukopisy Bible a její první výtisky vlastnily pouze klášt¬¬ery nebo katedrální školy (a to ještě mnohem později po Gutenbergově vynálezu)? A přece už tehdy Bibli do jisté míry znali. Stačí připomenout díla středověkých a renesančních malířů nebo tehdejších básníků a spisovatelů, zejména Danteho. Jak do dělali, když neměli možnost otevřít Bibli, číst ji a dokonce ji studovat?

Mě osobně napadla ještě jiná otázka: Jak to dělala moje maminka, když jsem ji nikdy neviděl s Biblí v ruce až do té doby, kdy jsem jí sám věnoval čtyři ilustrovaná evangelia a Písmo s velkými písmeny? Ona kupodivu znala všechny hlavní biblické postavy, znala nejdůležitější výroky Ježíšovy, a to daleko lépe než naše mládež po osmi letech katecheze a výuky náboženství. Zdá se, jako by to bylo tajemství.

Ve skutečnosti jakési vysvětlení existuje: byly zde ještě jiné způsoby jak pomoci lidem, aby se k Bibli přiblížili. Bylo to vypravování, bylo to výrazivo obrazů, bylo to divadlo a především obrazy. Mimořádná díla malířů, jako byli Giotto, Fra Angelico, Michelangelo, a dalších méně známých a skromnějších, která se nacházejí snad ve všech italských kostelích a po celém křesťanském světě, byla prostředkem jak vyprávět Boží slovo.

V městečku, odkud pocházím, se nachází velký a nádherný sál ze 16. století. Zbožné bratrstvo charity jej dalo vyzdobit 14 obrazy tzv. Skutků tělesného a duchovního milosrdenství. Jejich náměty odkazovaly na četné úryvky Starého i Nového zákona.

Tím se nechci vyhnout jasné odpovědi na to, na co se ptáte. Je samozřejmě velmi správné, aby chlapci a děvčata dostali Bibli do rukou. Kromě toho je však nezbytné hledat způsoby vyjadřování, které v nich probudí zájem o ni. Toto se samozřejmě neděje tím, že procházejí jednotlivými katechezemi, kde se čtou a vysvětlují stránky Bible nebo nedělní evangelia. Ověřil jsem si mnohokrát, že tento způsob přibližování Bible je spojen s velkým rizikem, že dosáhneme přesně opačného efektu. Že totiž bude mladé lidi od Bible vzdalovat.

Vím, že církev by měla podporovat a povzbuzovat biblické badatele, ale měla by také povzbudit odborníky na pedagogiku a komunikaci, aby vytvářeli pro farní katechezi pomůcky odpovídající mentalitě mladých lidí a současně účinné. Doufejme, že dříve nebo později se to dít bude. Ovšem nyní je třeba, aby se katecheti trpělivě dali do práce se svou vlastní kreativitou a vynalézavostí, aby hledali pomoc ve světě umění, obrazů, také písní, divadla a dalších pomůcek, které jsou k dispozici již nyní a které jsou prvními vlaštovkami.

Námitka, že pubescenti potřebují více vlastní zkušenosti než četbu textů, se zdá seriózní, ale není. Učinit zkušenost neznamená něco udělat, abychom to udělali a měli z toho nějaký pocit, ale znamená to spíše angažovat se v nějaké aktivitě a přitom uvažovat nad tím, proč se v tom angažuji a jaké mohou být způsoby mé angažovanosti. Například: aktivita křesťanské lásky nebo služby se stává zkušeností víry až a pouze tehdy, je-li vykonávána a je-li konfrontována s Božím slovem, které ji inspiruje, které ji vede a které ji také dokáže hodnotit (zda je to autentická láska nebo okázalý skutek, byť dobrý). Zkušenosti vytvářené tímto procesem se mohou stát jednou z možností jak přiblížit pubescenty k Bibli. Kdysi v minulosti existovaly chudé rodiny, které v neděli posílaly své dítě s plným talířem těstovin a kusem masa, aby ho zaneslo nějakému chudákovi, nebo pozvaly nějakého chudáka k obědu. Tyto rodiny, aniž by znaly něco z psychologie a sociologie, umožňovaly svým dětem autentickou zkušenost křesťanské lásky.

Otázka 2: Pokud si myslíte, že je důležité s dětmi Bibli číst, kladu vám otázku v souvislosti s četbou Skutků apoštolů, zda totiž není ústřední poselství této knihy (= být svědky) nepřiměřené věku dospívajících a zda by mu nemělo předcházet spíše hledání jednak křesťanského ideálu, který bude správně realizován v osobním životě, a jednak hledání poselství, které bude přiměřené osobnímu růstu těchto dětí?

Kniha Skutky apoštolů je jistě nejvhodnějším novozákonním spisem k uvedení starších dětí do víry, která je v církvi prožívána vědomě a svobodně. Avšak ještě důležitější je navázat na to, co jsem řekl předtím: že totiž s ní seznamujeme ne vysvětlováním, jako by to byly dějiny prvotní církve (historická kniha), protože to historický spis není. Lukáš nám nelíčí to, co se stalo tehdy, ale říká nám, co se děje pokaždé, pokud skupina lidí přijme za svůj úkol pokračovat na zemi v Ježíšově poslání. Konkrétně co se děje, když člověk vstoupí do církve a aktivně se do jejího života zapojí. Nadšení, těžkosti, kontrasty, nedůslednosti, nejistoty a problémy prvotní církve jsou tytéž jako církve kdykoliv (obecně) a jakéhokoliv křesťana. To, o čem čteme v prvních 14 kapitolách, se děje i dnes.

Postup může být následující:

1. Věřit a pomoci uvěřit, že Ježíš vstal z mrtvých a žije v naší blízkosti. Přestože je to základ naší víry, neměli bychom naivně předpokládat, že děti a dospívající děti podobně jako i ostatní věřící přijímají skutečnost Ježíšova zmrtvýchvstání jako jistou věc, bez pochybností, problémů a otázek.

2. Dobře vylíčit čtyři charakteristiky prvotní církve a tím církve v každé době. Jedná se o: naslouchali Božímu slovu, měli se rádi, slavili liturgii, modlili se a rozhodovali společně poté, co vzývali Ducha Svatého.

3. Víra vyžaduje důslednost a statečnost. Ilustrováno na životním příběhu Petra, Jana, jáhna Štěpána, Pavla…

4. Důvěra v Pána, který doprovází svou církev i jednotlivé křesťany v každé nesnázi.

5. Přijetí růzností: církev je pro všechny. Názornou ukázkou je křesťanská obec v Antiochii.

6. Církev je misionářská: existuje proto, aby přinášela Ježíšovo evangelium všem lidem, jak to dělal Pavel.

Toto vše je třeba sdělovat v neustále živém srovnávání s dějinami církve, s významnými svědky křesťanské víry (svatí a světice), s křesťany ve farnosti a s událostmi, které se dějí ve světě, ale především to konfrontovat s „poselstvím“, které je nám předkládáno současnými médii.

Podle časopisu Catechista č. 4/2009, s. 24–25. Na otázky katechetů odpovídá Don Tonino Lasconi.

Svědectví katechetky

Občas mě hryzlo ve svědomí: „A co Bible? Čtu Písmo?“ Pociťovala jsem dluh vůči Bibli. Uklidňovala jsem se a chlácholila tím, že přece v breviáři jsou úryvky z Bible, ale musela jsem být k sobě upřímná, že breviář se vlastně modlím zřídka, jen jednou za měsíc. Pak jsem se ospravedlňovala tím, že přece dostávám denně biblické SMS a čtu Myšlienky na deň. Ale to není skutečná četba Písma, to je čtení psychologizujících výkladů, které se mi líbí a ráda je čtu, dokonce si některé pasáže zapisuji.

Letos před začátkem postu mi jeden známý kněz řekl: „Místo růžence si raději čti Písmo.“ Konečně jsem se odhodlala a jako postní předsevzetí jsem si dala, že budu číst Nový Zákon, začnu s evangeliem sv. Lukáše a budu číst polovinu kapitoly a nechám ji na sebe působit. A co se nestalo: Ježíš mi připadá příliš přísný, jeho řeč tvrdá a vůbec se nedivím některým posluchačům, že od Ježíše odešli. Já rozhodně nechci odejít, přiznávám, že svým rozumem nemohu chápat slova Písma a že to není tak jednoduché. Dokonce si musím přiznat, že mi bylo líto vepřů, do kterých vstoupili zlí duchové (Lk 8,32–34a), a také jsem sympatizovala se starším synem (Lk 15,29) a také s Martou (Lk 10,40b–41). A tak teprve teď jsem pochopila, jak důležité jsou vysvětlivky a psané komentáře. Mám možnost si je vypůjčit a opravdovou touhu a potřebu je číst.

A také si vzpomínám na všechnu teorii o práci s Biblí: meditace nad Písmem, použít kratší text jako modlitbu, použít úryvek pro zpytování svědomí, číst evangelium v celku, číst např. Křest Ježíšův u všech evangelistů a text porovnávat. Opravdu stojí za to věnovat se slovu Božímu, číst a modlit se. Začít, zkoušet různé způsoby a hlavně vytrvat.

Lectio divina

Jedná se o starobylou metodu modlitby Božího slova, která vznikla a byla rozvinuta v mnišském prostředí. V dnešní době se ukazuje jako více než nutné, aby ten, kdo chce poselství Božího slova zprostředkovat, je sám nejprve „dlouho pročítal a rozjímal a modlil se nad ním tak, že ho slovo opanuje, podmaní si ho“ – píše Enzo Bianchi, autor útlé knížečky s názvem Lectio divina (vydalo Karmelitánské nakladatelství, 2007). Tentýž autor dále uvádí: „Pokud je pravdou, jak tvrdí svatý Petr (2 Petr 2,19), že ,čemu člověk podlehne, toho je otrokem‘, pak kazatel má být především služebníkem, otrokem slova: jen tak bude jeho nezávislým, ryzím a nebojácným svědkem. Bude hlásat slovo, bude se snažit předávat ho nepřekroucené, pokusí se zprostředkovat ho posluchačům a osvětlit jím jeho význam tím, že je uvede do souvislosti s celkovým biblickým kontextem, vykládaje tak Písmo Písmem.“ (s. 11) To, co platí pro kazatele, platí i pro katechetu.

Zmíněnou knížku E. Bianchiho doporučujeme jako velmi výstižný a návodný text, který vás na celkem 60 stránkách malého formátu motivuje a poučí, jak se lze modlit s biblickým textem, jak překonávat obtíže s tím spojené a jak ho uskutečňovat v životě.

Jednotlivé kroky podle E. Bianchiho:

1. Než začneš číst Písmo, pros o Ducha Svatého, aby otevřel oči tvého srdce a zjevil Boží tvář ve světle víry.

2. Čti text pozorně, i vícekrát, a snaž se mu NASLOUCHAT celým srdcem, rozumem a celou svou bytostí.

3. PŘEMÝŠLEJ za pomoci rozumu osvíceného vírou, využij výkladových pomůcek, vykládej Písmo Písmem, znovu přečti text a naslouchej jeho odezvě ve své srdci, přežvykuj jeho slova, také ta, kterým nerozumíš... Dívej se na Krista a rozjímej o Něm a nehleď tolik jen na sebe.

4. MODLI se ke svému Pánu, odpověz mu, modli se s otevřeností a důvěrou. Je to chvíle chvály, díkůčinění a přímluvy.

5. KONTEMPLUJ – dívej se na všechny a na všechno jakoby Božíma očima. Všechno je milost a existuje proto, aby se zjevila Boží láska. Je to čas návštěvy slova, Bůh ti dává účast na svém společenství.

6. Přijaté slovo UCHOVÁVEJ v srdci jako Maria, střež a připomínej si je. Vzpomínání na Boha sjednotí tvůj den, tvou práci, odpočinek, společenský život i samotu. Probouzej v sobě zaseté semeno slova.

Ke stažení: Přehled publikací o práci s Biblí, 58 kB