Mystagogie jako duchovní výklad liturgie

Autor: Goffred Boselli, Jan Šlégr - Číslo: 2013/2 (Vzděláváme se (recenzováno))

ANOTACE:

SMYSLEM NÁSLEDUJÍCÍCH ŘÁDKŮ JE PŘEDSTAVIT ČTENÁŘI LITURGII JAKO NEZASTUPITELNÝ PRAMEN ŽIVOTA Z VÍRY. CHCEME TAK UČINIT ZA POMOCI MYSTAGOGICKÉ METODY, PROTO Z VÝŠE UVEDENÉ KNIHY PŘIBLÍŽÍME DVĚ KAPITOLY: PRVNÍ MÁ OBECNĚJŠÍ CHARAKTER, DRUHÁ SE ZAMĚŘÍ NA ÚKON KAJÍCNOSTI.

Nejprve tedy vysvětlíme, co je mystagogie, pak si ukážeme, že jejím nejdůležitějším činitelem je Bůh; poté připomeneme zásadně důležitý vztah mezi Písmem a liturgií. A na závěr představíme, proč je mystagogická metoda aktuální i pro současnou situaci církve.1

1. Uvedení do mystagogie

Mnoho lidí má mystagogii spojenou s katechezemi, kterými někteří biskupové na přelomu 4. a 5. století uváděli katechumeny či nově pokřtěné k pochopení významu křtu a eucharistie či základních prvků křesťanské liturgie. Mohli bychom uvést např. sv. Cyrila Jeruzalémského a sv. Ambrože, biskupa v Miláně. Nicméně mystagogii není možné omezit jen na katecheze církevních otců v rámci křesťanské iniciace, neboť se jedná o skutečnost velmi obsáhlou, členitou a složitou.2

Co všechno tedy máme rozumět pod pojmem mystagogie? R. Bornert shrnul rozmanitost forem a obsahů do dvou základních významů: především se jedná o posvátný úkon, zvláště slavení svátostí křesťanské iniciace; druhý význam mystagogie spočívá v ústním či písemném vysvětlování tajemství skrytého v Písmu a slaveného v liturgii.3 Zastavme se krátce u obou významů, neboť z nich vyplývají důležité závěry.

Jestliže mystagogií rozumíme samotné slavení svátostí, znamená to, že liturgii je vlastní uvádět do tajemství tím, že ho slaví. To bylo přesvědčení církevních otců, neboť hlavní roli přisuzovali Bohu, který v liturgických úkonech působí a dává se poznat. Tento postoj je patrný např. v Řeholi svatého Benedikta, který pro liturgii používá výraz opus Dei, tedy dílo Boží. Dostáváme se tak k závěru, že Božímu jednání v liturgii plným právem náleží tytéž kvality, které Písmo svaté přiznává Božímu slovu, jež je zároveň činem. Můžeme si připomenout slova z Izajášova proroctví, kde Bůh hovoří o slovu, které vychází z jeho úst: „Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ (Iz 55,11)

Co pro nás vyplývá z druhého významu mystagogie, který spočívá ve vysvětlování tajemství skrytého v Písmu a slaveného v liturgii? Nejprve je potřeba si všimnout, že Bible a liturgie, každá způsobem sobě vlastním, obsahují jediné Boží tajemství. Dále je třeba poukázat na mystagogii jako na metodu, která přivádí k poznání tajemství obsaženého nejen v Písmu, ale i v liturgii. V tom právě spočívá veliká duchovní intuice církevních otců, kteří např. v mystagogických katechezích použili metodu pro výklad Bible k výkladu liturgie. Použít stejný způsob výkladu pro dvě různé skutečnosti znamená přiznat jim hlubokou jednotu a zároveň přiznat prvenství Písmu, neboť ono je normou liturgie. Tak se dostáváme k třetímu důsledku, kterým je velmi úzký vztah mezi Písmem a liturgií. V jeho objevení lze vidět nejen duchovní moudrost církevních otců, ale také aktuálnost mystagogie pro církev naší doby.

2. Ježíš Kristus jako Mystagog

Zjevení Božího tajemství je činem samotného Boha. Je to zkušenost vlastní jak židovství, tak křesťanství. Člověk poznává např. jméno Boží, protože ho Bůh chtěl člověku zjevit.

V židovské apokalyptice je tajemství (řecky mystérion) skrytým Božím plánem, který pouze Bůh může zjevit svým služebníkům, prorokům, jak čteme u proroka Ámosa (3,7): „Ovšem Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům.“ Proroku Danielovi bylo v nočním vidění zjeveno tajemství (Da 2,19) a babylonskému králi Nebúkadnesarovi, který Daniela žádal o výklad svého snu, odpovídá: „Tajemství, na které se král ptá, nemohou králi sdělit ani mudrci, ani zaklínači, ani věštci, ani planetáři. Ale je Bůh v nebesích, který odhaluje tajemství.“ (Da 2,27–28) Odhalit tajemství je pouze dílem Božím.

Apoštol Pavel se představuje jako ten, kdo přišel hlásat Boží tajemství (1K 2,1), které mu bylo zjeveno (Ef 3,3). Tajemstvím apoštol rozumí Boží vůli „přivést všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu“ (Ef 1,10), a proto se Kristus plně zjevuje ve smrti na kříži. Pro apoštola Pavla je tedy Kristus nejen tím, kdo tajemství zjevuje, ale také samotným tajemstvím Božím.

Skutečnost, že Bůh odhaluje tajemství, nacházíme nepřímo potvrzenou také v evangeliu. Když Ježíš vysvětluje učedníkům, proč o Božím království hovoří v podobenstvích, říká: „Vám je dáno znáti tajemství Božího království“ (L 8,10). Ježíš je tedy ten, který učedníkům předává tajemství Božího království.

Přestože Ježíš má nezastupitelné místo ve zjevování Božího tajemství, není v Novém zákoně označen jako mystagog a marně bychom v biblickém textu hledali pojem mystagogie. Tuto skutečnost si můžeme vysvětlit židovskou tradicí, ve které bylo úkolem rabínů (učitelů) vykládat učedníkům Písmo a tak je přivádět k poznání Boha. Tento úkol Ježíš bezpochyby zastával.

O několik století později (ve 3. a 4. st.) dochází v oblastech s převažující řeckou kulturou (např. v Alexandrii či v Malé Asii) k přijetí řecké terminologie, které ale církevní otcové dávají křesťanský obsah. Tajemstvím pro Řeky bylo to, co mělo zůstat skryté, o čem se nemělo hovořit; pro křesťany je tajemství předmětem Božího zjevení. Otcové církve považují za mystagoga jak Ježíše, když učil učedníky nebo zástupy, tak apoštoly, když hlásali evangelium.4

Hovořit o Kristu jako o mystagogovi znamená vyjádřit nebiblickým slovníkem sdělení Janova prologu (1,18): „Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ Ježíš nám tedy svými slovy i činy zjevuje Boží tajemství, a to jak před vzkříšením, tak po něm.

Když v evangeliu čteme vyprávění o zjevení Zmrtvýchvstalého, všimneme si, že víru učedníků v Kristovo vzkříšení neprobudily texty Písma svatého. Byl to Vzkříšený, který se jim zjevil a „otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmu“ (L 24,45). Svědectví velikonoční víry zachycené v evangeliích nám tedy ukazuje, že k vyznání víry církve nedostačovalo samo Písmo, ani Ježíšova slova či gesta. Bylo potřeba, aby Kristovo tajemství skryté v Písmu vyložil sám vzkříšený Pán. Podobně smýšlejí církevní otcové, a to i ve vztahu k liturgii, neboť obřady a texty samy o sobě nestačí k probuzení velikonoční víry. Je to Vzkříšený, který v moci Ducha svatého otevírá naši mysl k pochopení liturgie. Vidíme tedy, že mystagogie je především činností christologickou, a to jak ve vztahu k Písmu svatému, tak k liturgii.

3. Vztah mezi Písmem a liturgií

jako životodárné lůno mystagogie

Nyní zaměříme svoji pozornost na základní vztah mezi Písmem a liturgií, neboť v něm má mystagogie svůj původ.

Na začátku slavnostních bohoslužeb počítá římská liturgie s přinášením evangeliáře, který jáhen pokládá na oltář. Jedná se o gesto, které má velký význam, přestože obvykle uniká pozornosti, a zůstává tedy nepochopeným. Evangeliář je slavnostně přinášen před zraky celého shromáždění, prochází jeho středem a je položen na oltář (ne na ambon). Znamená to, že tajemství Božího slova, které provází dějiny izraelského lidu, nachází své uskutečnění v bohoslužbě. Ta ale není posledním cílem, na kterém se Boží slovo má zastavit. Jedná se spíše o „přejití“ Boha uprostřed svého lidu, neboť jeho slovo má zasáhnout celý život věřících; ten se totiž má stát pravou bohoslužbou.

Ten, který v první řadě učinil ze svého života pravou bohoslužbu, je Ježíš Kristus, tedy Slovo, které prochází celými dějinami Izraele a v plnosti času se stává tělem. Skutečnost vtělení nás přivádí ještě k dalšímu kroku, protože obsahuje rozměr úplného darování sebe sama; jedná se tedy o život, o tělo, které je obětované, darované, vydané. Proto v listě Židům (10,5) zaznívají z Ježíšových úst slova žalmu: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.“

Nyní tedy můžeme lépe pochopit tajemství zjevované položením evangeliáře na oltář: Slovo Boží nalezlo své naplnění v pravé Kristově bohoslužbě na kříži, v darování sebe sama až k smrti, v darování těla a prolití krve; oltář je připomínkou této oběti a zároveň místem díkůvzdání. Jedná se tedy o nejvýmluvnější obraz hluboké jednoty mezi Písmem svatým a tajemstvím oltáře, eucharistií.

Podstatná spojitost mezi Písmem a eucharistií byla pro církevní otce něčím zcela samozřejmým. Stačí připomenout sv. Ignáce z Antiochie, který prohlašuje, že se utíká „k evangeliu jako k tělu Ježíšovu“.5 Z těchto slov poznáváme kvalitu vztahu, který církevní otcové viděli mezi Písmem a eucharistií: jsou jediným tajemstvím, svátostným tělem Kristovým.

V období, kdy byla církev pronásledovaná, byla liturgie záležitostí velmi jednoduchou, obsahující to podstatné. Zrození k víře se konalo poznáváním Kristova tajemství prostřednictvím komentování Písma, takže duchovní výklad Starého i Nového zákona byl lůnem víry, kterou církev vyznávala. Když měla církev ve 4. století přivést větší počet katechumenů a novokřtěnců k poznání tajemství obsaženého v liturgii, použila metodu, kterou vykládala Písmo i na liturgii, protože jak Písmo, tak liturgie obsahují stejné tajemství: Ježíše Krista. Hovoříme o tzv. typologii, která pomáhá vidět v událostech a osobách předobraz Kristova tajemství. S tímto výkladem Písma se setkáváme už na stránkách Nového zákona. Typologie použitá při výkladu Písma se nazývá duchovní exegezí, zatímco při výkladu liturgie hovoříme o mystagogii.6

Mystagogický přístup umožňuje vidět liturgii v souvislosti s událostmi dějin spásy jak starozákonními, tak novozákonními. Typologický výklad liturgie však v podání církevních otců zná určitou rozmanitost, která je dána odlišnými podmínkami jednotlivých církevních obcí, jakož i různými exegetickými školami. Mystagogie tedy postupně nejen zjevovala, jak liturgie naplňuje starozákonní předobrazy, ale také jak do ní náleží gesta vykonaná Ježíšem, i morální poučení a předobraz budoucích skutečností.

Uveďme si jako příklad jednu citaci z mystagogických katechezí Cyrila Jeruzalémského (3,6), ve které ukazuje, jak je křestní pomazání konečným naplněním starozákonních pomazání: „Je nutné, abyste věděli, že je tu ve starém písmě symbol tohoto pomazání. Neboť jakmile Mojžíš předal Boží příkaz bratrovi a ustanovoval ho veleknězem, po omytí ve vodě ho pomazal (…). Tak i Šalamouna pomazal velekněz po umytí v Gichónu, když ho uváděl do královské hodnosti. Ale to se jim událo obrazně, nám však ne obrazně, ale opravdu. Od té doby, Duchem Svatým pomazáni, opravdu začíná vaše spása.“7

Mystagogie přivádí církevní otce k pohledu na liturgii jako na Kristovu činnost, která je ale neoddělitelná od činnosti Otce a Ducha svatého. Tak např. sv. Jan Zlatoústý říkal nově pokřtěným: „Není to pouze služebník, kdo se dotýká hlavy, ale také Kristova pravice. To je zřejmé ze slov, která používá ten, kdo křtí. Neříká: »Já křtím tohoto člověka«, ale »Tento člověk je křtěn«. Ukazuje tak, že je pouze nástrojem milosti a že nedělá nic jiného, než že propůjčuje svoji ruku (…). Ten, kdo koná toto všechno, je Otec, Syn a Duch Svatý.“8

Tyto úryvky z mystagogických textů ukazují, že mystagogie je pravou a vlastní teologií liturgického tajemství, že je schopna zjevit Kristovo tajemství, a proto pojmout celé bytí křesťana. Podobně jako Písmo pod slupkou písmen ukrývá duchovní smysl, liturgie ho ukrývá pod slupkou modliteb, obřadů a gest. Obřad je pro liturgii tím, čím jsou písmena pro Písmo. Proto si liturgie podobně jako Písmo žádá duchovní pochopení, proniknutí do hloubky. Důkladná četba mystagogických textů nás přivádí ke zjištění, že pro církevní otce nebyla mystagogie jednoduše uvedením do liturgie, ale pochopením Kristova tajemství na základě liturgie.

Dospíváme tak k přesvědčení, které bylo vlastní církevním otcům: Liturgie vnímaná ve vztahu k Písmu a v závislosti na něm obsahuje vlastní, jedinečný a mimořádný způsob, kterým sděluje poznání Kristova tajemství. Díky svým kvalitám se jedná o přístup k tajemství, který je nenahraditelný, neboť se neomezuje na intelektuální rovinu, ale počítá se smyslovým vnímáním člověka. Smyslová zkušenost plně náleží do prožívání liturgie, takže vnímat vůni, hlas, dotek, chuť, pohyb apod. je její neodmyslitelnou součástí.

4. Aktuálnost mystagogie

Židovská i křesťanská liturgie má smysl jedině tehdy, když si uchovává pouto s dějinami, které jsou dějinami spásy. Proto se např. při slavení židovských Velikonoc syn ptá otce: „Co tato služba znamená?“ (srov. Ex 12,25–27). Otec tak připomene souvislost velikonočních obřadů s vysvobozením z Egypta. Obřad je tak neustále chráněn před ztrátou souvislostí s dějinami spásy.

Podobnou otázku „Co znamená tato služba, tento obřad?“ si položila také církev a odpovědí jsou mystagogické katecheze. Církevní otcové v nich ukazují, že v liturgii jsou události spásy ze Starého i Nového zákona přítomny. Ba ještě víc, za liturgickým obřadem je to nejhistoričtější, co může být: celé tajemství Kristova pozemského života, jeho smrt na kříži a vzkříšení, celý jeho život. Liturgický obřad musí být neustále udržován ve spojení s historickou událostí, ze které vznikl a na kterou se odvolává. Jinak se liturgie stane „němou“, „nevýraznou“ a přestane uvádět do kontaktu s živým Pánem, který v dějinách zachraňuje. Je tedy důležité znát smysl obřadu, aby kontakt mezi liturgií a dějinami spásy byl co nejplnější.

Z vyprávění Janova evangelia se dovídáme, že při poslední večeři Ježíš umýval apoštolům nohy. Jednalo se o službu otroka, kterou prokazoval svému pánu. Díky kontextu poslední večeře, která je pro ostatní evangelisty místem eucharistie, a posvátné důležitosti, se kterou Ježíš tento obřad koná, stává se ono umývání nohou kněžským úkonem a přijímá dokonce i rysy slavnostního liturgického obřadu. Služba otroka se stává úkonem Páně, který se učedníků ptá: „Chápete, co jsem vám učinil?“ A vzápětí vysvětluje význam tohoto gesta: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat“ (J 13,12–14). Jako lámání chleba a odevzdání kalicha při poslední večeři, obsahuje také umývání nohou celé Kristovo tajemství, celý smysl jeho života. Pochopit tato gesta znamená poznat Krista.

Jestliže je Kristus přítomen v liturgických úkonech (SC 7), ptá se také dnes své církve: „Chápete, co jsem vám učinil?“ A právě zde tkví celá aktuálnost mystagogie pro církev, pro hlásání evangelia v dnešní době, protože mystagogie není pouze jednou z mnoha možných metod, není pouze jedním z mnoha pastoračních rozhodnutí, ale je poznáním toho, co dnes Kristus v liturgii koná pro svou církev. Tak jako pro apoštoly pochopit Ježíšovo gesto umývání nohou znamenalo pochopit celý Ježíšův život i jeho smrt, tak pochopit, co Kristus koná v liturgii, znamená poznat celé Kristovo tajemství. Existuje vzájemné výkladové propojení mezi Kristem a liturgií: poznat Krista skrze liturgii, protože Kristus sám je základem poznání a výkladu liturgie. Když církev koná mystagogii, stává se služebnicí Krista mystagoga a dává křesťanovi schopnost stát se očitým svědkem (2 P 1,16) Božího tajemství. Klement Alexandrijský přirovnává účastníka liturgie, který nezná tajemství, k tanečníku, který tančí, aniž by měl pochopení pro hudbu a rytmus.9

Mystagogie je tedy poznáním tajemství vyprávěného v Bibli a slaveného v liturgii. Jako je duchovní výklad Písma poznáním Krista, tak je mystagogie jakožto duchovní výklad liturgie také poznáním Krista. Díky mystagogii je možné vztáhnout známý Jeronýmův výrok: „Neznalost Písma je neznalost Krista“ i na liturgii: neznat liturgii znamená neznat Krista.

Poznámky:

1 Převážnou část tohoto článku lze najít v knize BOSELLI, G. Il senso spirituale della liturgia. Magnano 2011, 15–32. Autor knihy je mnichem komunity v Bose, kniha má tři části (Mystagogie, Liturgie v životě církve a Liturgie pro křesťanství, které nás čeká). Záměrem nebylo pořídit doslovný překlad, ale otevřít čtenářům nové obzory, se kterými Goffredo Boselli přichází. Proto v textu zpravidla nerozlišuji mezi doslovným překladem a shrnutím částí původního textu; rovněž přebírám původní odkazy na literaturu. Kapitola, kterou nyní představuji, má v knize název Uvedení do mystagogie.
2 Srov. také KUNETKA, F. Mystagogie. In Křesťanská iniciace. Praha/České Budějovice 2012, 39–61. V našem příspěvku budeme rozvíjet především liturgickou mystagogii, a to z pohledu metody (str. 44), aktérů (str. 45) a způsobů (str. 52).
3 BORNERT, R. Les commentaires byzantins de la Divine liturgie du VIIe au XVe siècle. Paris 1966, 29.
4 Např. Jan Zlatoústý při kázání v Antiochii říkal: „Je možné vidět Pavla, jak koná katechezi a mystagogii dokonce i ve vězení a v poutech.“ První homilie k lidu v Antiochii, Patrologia Greca 49,32.
5 Srov. IGNÁC Z ANTIOCHIE. List Filadelfským 5,1.
6 DANIÉLOU, J. Le symbolisme des rites baptismaux in Dieu-Vivant I (1945), str. 17.
7 Sv. CYRIL JERUZALÉMSKÝ. Mystagógické katechese. Velehrad 1997, 48.
8 JAN ZLATOÚSTÝ. Křestní katecheze 6,26.
9 KLEMENT ALEXANDRIJSKÝ. Stromata V,4,19,2.

Ke stažení: Mystagogie-jako-duchovni-vyklad-liturgie.pdf, 200 kB