Mystagogie úkonu kajícnosti

Autor: Goffred Boselli, Jan Šlégr - Číslo: 2013/2 (Vzděláváme se (recenzováno))

Tento článek je volným pokračováním článku Mystagogie jako duchovní výklad liturgie

ANOTACE:

PO ÚVODU DO MYSTAGOGIE MAJÍCÍ SPÍŠE OBECNÉ ZAMĚŘENÍ SE NYNÍ SOUSTŘEDÍME NA JEDNU ČÁST MEŠNÍ LITURGIE, A SICE NA ÚKON KAJÍCNOSTI. NEJPRVE ZAMĚŘÍME POZORNOST NA VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ, KTERÉ PATŘÍ DO KŘESŤANSKÉ LITURGIE OD SVÝCH POČÁTKŮ. PAK SE BUDEME VĚNOVAT ÚKONU KAJÍCNOSTI: JEHO MÍSTU V ÚVODNÍCH OBŘADECH, JEHO DUCHOVNÍMU VÝZNAMU, TEOLOGICKÉ STRUKTUŘE A SVÁTOSTNÉ ÚČINNOSTI.

Metoda tohoto komentáře k úkonu kajícnosti je inspirována konstitucí Sacrosanctum concilium, kde čteme: „Z Písma svatého dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam“ (SC 24). Stejně pokračuje i Katechismus katolické církve (1153), když čteme: „Liturgické úkony naznačují to, co vyjadřuje Boží slovo.“ Řečeno jinými slovy, význam liturgického úkonu je potřeba hledat v Božím slově, jež je obsaženo v Písmu svatém. Jestliže dle tvrzení koncilu má být studium Bible „duší posvátné teologie“11, tím spíše je znalost Bible také duší liturgie. Vždyť liturgie je teologií církve.

5. „Napřed se vyznejte ze svých hříchů“

„Jestliže zvěstujeme smrt Páně, zvěstujeme odpuštění hříchů“, do tohoto tvrzení se Ambrožovi podařilo shrnout pravdu, kterou od prvních staletí až dodnes velká tradice církve vyznává: slavení eucharistie je tajemstvím odpuštění a smíření. V díle o svátostech od sv. Ambrože čteme: „Pokaždé, když přijímáme tělo Kristovo, zvěstujeme smrt Páně. Jestliže zvěstujeme smrt Páně, zvěstujeme odpuštění hříchů. Jestliže pokaždé, když se prolévá krev, je prolita na usmíření hříchů, musím ji přijímat stále, aby mi odpouštěla hříchy. Já, který stále hřeším, musím mít po ruce lék.“12

Slavení eucharistie obsahuje gesta a slova, která potvrzují odpuštění a usmíření: úkon kajícnosti, Kyrie, naslouchání Božímu slovu, Kristova slova nad krví, „která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů“13, Otče náš, pozdravení pokoje, litanie Beránku Boží, modlitby vyhrazené pro sloužícího kněze, ale zvláště přijímání svatých darů, jejichž moc odpouštět hříchy je pravdou náležející k velké tradici církve a nepřerušeně dosvědčenou liturgickými prameny až dodnes. Nicméně úkon kajícnosti je pravou a vlastní liturgií odpuštění, nejvýmluvnější a nejsilnější chvílí, ve které jednotlivý věřící a společenství jako celek vyznávají hřích a vzývají odpuštění Páně.

Úkon kajícnosti je podstatnou součástí slavení eucharistie, která k jejímu slavení náleží od samých počátků. Je dosvědčený v Didaché, v nejstarším dochovaném uspořádání eucharistie, sahajícím do 1. století: „V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. Napřed však se vyznejte ze svých hříchů, aby vaše oběť byla čistá.“14

Vyznání hříchů je tedy prvním úkonem, který musí nutně předcházet lámání chleba a díkůvzdání; to je podmínka toho, „aby vaše oběť byla čistá“, což odkazuje na oběť nové smlouvy hlásané prorokem Malachiášem (srov. 1,11).

Z tohoto místa Didaché vyvstávají dva základní prvky úkonu kajícnosti chápané jako první úkony společenství: přiblížení se k Pánově přítomnosti a očištění od hříchů. V mystagogii úkonu kajícnosti se pokusíme pochopit, že jeho význam je plně chápán pouze uvnitř dynamiky úvodních obřadů, dynamiky, kterou charakterizují tři pojmy: přítomnost, milosrdenství, sláva. Potom prohloubíme duchovní význam úkonu kajícnosti ve směrech již naznačených: jako přiblížení se k Boží svatosti a k odpuštění hříchů. A nakonec ukážeme celou strukturu úkonu kajícnosti a jednotlivé prvky, z kterých se skládá: výzvu, ticho, vyznání hříchů, prosbu za odpuštění.15

Úkon kajícnosti v dynamice úvodních obřadů

Čtyři prvky, ze kterých se skládají úvodní obřady mše svaté – pozdrav, úkon kajícnosti, doxologie a vstupní modlitba –, nejsou nahodilým seskupením, ale jsou věrným převzetím biblické dynamiky, která se stává dynamikou liturgickou: přítomnost, milosrdenství, sláva. Smyslem úvodních obřadů je uvést společenství do přítomnosti Páně, takže první věc, kterou je společenství povoláno vykonat, je vstoupit do přítomnosti Boží.

I tím nejjednodušším pozdravem „Pán s vámi“ celebrant „probudí ve shromážděných vědomí přítomnosti Páně“.16 Liturgie je tajemstvím vzájemné přítomnosti: přítomnosti Páně v jeho lidu a lidu shromážděného před jeho tváří, aby mu sloužil. Ve druhé eucharistické modlitbě předsedající jménem celého kněžského společenství vzdává Bohu díky za to, „že smíme stát před tebou a můžem ti sloužit“.17

Předstoupení před Boží tvář je pro biblického, a tedy i liturgického člověka spojeno s otázkou, zda je toho hoden. V žalmu, který je hymnem používaným při vstupu do jeruzalémského chrámu, se žalmista ptá: „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě?“ A odpověď zní: „Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí“ (Ž 24,3–4). V přítomnosti Svatého může být pouze ten, kdo má očištěné ruce a srdce, tedy ten, jehož skutky i nitro jsou čisté. Odkazem na čistotu rukou a srdce se bezprostředně dostáváme ke slovům Confiteor: „často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat“. Setkáváme se zde s liturgickou antropologií, neboť všechny oblasti svobody, inteligence a činnosti člověka jsou zahrnuty do vyznání hříchu. Kdybychom chtěli parafrázovat výše uvedený žalm, jako bychom řekli: „často hřeším srdcem (myšlením), ústy (slovy) a rukama (skutky + nekonám, co mám konat)“.

Spravedlivým, čistým člověkem podle Bible není ten, kdo je bez hříchu, ale ten, kdo poznává svůj hřích. Tak pochopíme smysl výzvy, kterou začíná úkon kajícnosti: „Dříve než uslyšíme Boží slovo a budeme slavit eucharistii, litujme svých hříchů.“18 Latinský text obsahuje slova: „Fratres, agnoscamus peccata nostra“, jako by chtěl sdělit, že úkolem společenství shromážděného v přítomnosti Boží je poznání vlastního hříchu a přivlastnění si zkušenosti žalmisty, který praví: „Doznávám se ke svým nevěrnostem“ (Ž 51,5). Spravedlivý je vždycky hříšník, který si je vědom svého hříchu.

Společenství, kterému jsou odpuštěny hříchy, je hodno vzdát slávu zpěvem Gloria. V této posloupnosti – vzývání Božího milosrdenství a vyznání jeho slávy – je obsažena základní biblická pravda ohledně vztahu mezi Božím milosrdenstvím a jeho slávou. Podle rabínské tradice se Šechina – svátostná přítomnost Boha uprostřed jeho lidu – zjevuje především v milosrdenství vůči nevěrnosti lidu.

Uctívání zlatého telete bylo hříchem modloslužby, kterým Izrael porušil smlouvu s Pánem. Když pak dochází k obnovení smlouvy mezi Bohem a jeho lidem, děje se tak zjevením Boží slávy v podobě milosrdenství. Na hoře Sinaj Mojžíš žádá Hospodina: „Dovol mi spatřit tvou slávu“ (Ex 33,18). Když Hospodin přecházel kolem Mojžíše, zavolal na něj: „Hospodin! Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích“ (Ex 34,5–7a). Mojžíšovi, který chtěl vidět Boží slávu, hlásá Bůh své jméno, totiž svoji totožnost, která určuje jeho jednání v dějinách.

Liturgické společenství očištěné Božím odpuštěním je učiněno hodným slavit bohoslužbu. Zpěvem Gloria především potvrzuje svoji vůli konat bohoslužbu v její úplnosti, jak můžeme vytušit z pěti základních biblických kultických sloves: „Chválíme tě. Velebíme tě. Klaníme se ti. Oslavujeme tě. Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu.“ Úplnost kultu je vždy sama v sobě plností víry, která je zde doxologickým vyznáním trojjedinosti Boží, v jejíž přítomnosti se shromáždění nachází: „Neboť ty jediný jsi Svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem, ve slávě Boha Otce.“ Tak se dovršuje trojí vyznání: confessio presentiae, confessio peccatorum, confessio gloriae (vyznání přítomnosti, vyznání hříchů, vyznání slávy).

Vstupní modlitba shrnuje to, co jí předcházelo: shromáždění se nyní obrací k Pánu a vzývá ho.

7. Duchovní význam úkonu kajícnosti

Apoštol Pavel charakterizuje křesťany jako ty, kdo se stali svatými na základě Božího povolání19; i svatost liturgického shromáždění spočívá v Božím povolání. Není tedy rozhodující, zda se shromáždění schází v katedrále či na náměstí, neboť jeho svatost je dána přítomností Páně v jeho středu, jak sám zaslíbil: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Nejvznešenější epifanií církve je liturgické shromáždění, které v Pánově přítomnosti poznává jak svou svatost, tak potřebu očišťování (srov. LG 8); každý křesťan tedy zakouší, že je svatý na základě povolání, i když mu ani zkušenost hříchu nezůstává cizí.

Proto když se v liturgii přibližujeme k Pánu, jako by nám v úkonu kajícnosti bylo symbolicky určeno Boží přikázání, které Mojžíš uslyšel z hořícího keře: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá“ (Ex 3,5). Slovník použitý při popisování události u hořícího keře je plný kultických náznaků. Místo, kde keř hoří, by v doslovném překladu znělo „země svatosti“, ve smyslu oddělené země či jiného místa, jakým byl např. chrámový prostor.

Mojžíšovi je zakázáno se přiblížit, aby si uvědomil, že se nachází na svatém místě, které je takovým díky přítomnosti Boží, a proto si musí zout opánky. Augustin se ptá: „Co jsou to ty opánky?“ a odpovídá:

„Jsou to kůže mrtvol, kůže zabitých zvířat, které chrání naše nohy. Co tedy znamená příkaz nenosit opánky? Zříci se skutků smrti. Tímto závazkem Pán symbolicky napomínal Mojžíše, který se přibližoval k jeho slávě, když mu říkal:,Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá‘ (Ex 3,5). Která země je tak svatá jako církev Boží? Nacházíme-li se v ní, zujme si opánky, tedy zřekněme se skutků smrti.“20

Odložení opánků uložené Mojžíšovi je tedy obrazem vnitřní dispozice požadované po každém člověku, který v bohoslužbě přistupuje k Boží přítomnosti, aby se klaněl Bohu. Augustin požaduje „zříci se skutků smrti“, neboť přiblížení se k Boží svatosti vyžaduje uvolnění svazku se „světáckostí“ (tzn. světského smýšlení bez ohledu na Boha), aby se tak na posvátné místo nepřinášela špína hříchu a modloslužby.

Když Bůh povolává věřící do své přítomnosti, činí to především proto, aby vyšli ze světáckosti a přistoupili k Boží svatosti. Úkon kajícnosti přesně splňuje tento úkol a pomáhá věřícím uskutečnit tento přechod. Zvláště v liturgii křesťané prožívají, že jsou ve světě, ale ne ze světa21, a prožívají to svátostným způsobem.

Ale zásadní přechod od světáckosti ke svatosti se uskutečňuje skrze očištění od hříchu, dílo Božího milosrdenství. Úkon kajícnosti na začátku mše svaté dosvědčuje, že pokaždé, když se v liturgii přistupuje ke svatosti Boží, jsou také věřící povoláni, aby prožili podobnou duchovní zkušenost jako prorok Izajáš v jeruzalémském chrámě (Iz 6,1–8). Během večerní kadidlové oběti obdrží prorok vidění slavnostní nebeské liturgie a nahlíží Pána obklopeného serafy, kteří na sebe volali: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“ (Iz 6,3).

V tomto liturgickém zpěvu se znova s určitou naléhavostí vracejí slova „svatost“ a „sláva“. Izajáš poznává, že je hříšníkem, ve kterém není ani Boží svatost, ani sláva, ale pouze nečistota, která ho činí radikálně jiným, než je Bůh, a zároveň vnitřně solidárním s hříchem jeho lidu. Izajáš není jediným spravedlivým v Izraeli, je hříšníkem jako všichni ostatní, a proto se modlí: „I řekl jsem: Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím“ (Iz 6,5).

Zcela správně je právě zmiňovaný text přeložen slovy „jsem ztracen“. Nicméně hebrejský slovesný tvar je možné přeložit také slovy „zůstávám oněmělý, ztichlý“. Vidění Pána proroka umlčuje. Před Boží epifanií je nucen ztichnout, přiblížení se k Boží přítomnosti ho přivádí k tichu, mlčení. To je nezbytná podmínka k přípravě na naslouchání slovu Božímu. Prorokovo mlčení a ticho je uznáním nemožnosti přidat se ke zpěvu serafů, kteří vyznávají Boží svatost. Izajáš musí připustit, že ve skutečnosti nemůže vyznávat Boží slávu a tak přidat svůj hlas ke zpěvu serafů, neboť on je „člověkem nečistých rtů“.

Izajášovo vidění pokračuje: „Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl:,Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen‘.“ (Iz 6,6–7). Je to oheň oltáře, který očišťuje prorokova ústa. Ten žhavý uhlík má v sobě náležitosti oběti, která je vždy usmířením hříchů, odpuštěním, očištěním a usmířením. Prorok se nechá ohněm očistit, jeho hřích je ohněm stráven a nyní je hoden aktivně se účastnit té liturgie, které byl do této chvíle pouhým divákem. „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,8): Izajáš se ujímá slova a odpovídá na Pánovo volání.

Zkušenost proroka se má stát zkušeností každého věřícího, který se při slavení liturgie nachází v Pánově přítomnosti; má prožít, že je ztracen, beze slov, zničen, neboť přebývá uprostřed lidu nečistých rtů. Proto úkon kajícnosti na začátku liturgie vyžaduje vstupní očištění jako podmínku pro přebývání v přítomnosti Boží, abychom tak mohli náležitě slavit posvátná tajemství22 a přidat svůj hlas k nebeské liturgii. Boží odpuštění pohlcuje každý hřích, zasahuje a dotýká se každého věřícího, jako se anděl dotýkal prorokových úst, a činí nás podobnými svatosti Boží a jeho tajemství. Ze stavu hříšníků jsme zařazeni do povolání ke svatosti.

Didaché (14,1) vybízí k díkůvzdání, kterému předchází vyznání hříchů, aby přinášená oběť byla čistá, a tak připomínala oběť nové smlouvy prorokovanou Malachiášem (1,11). Jestliže v starozákonním obětním řádu byla čistota obětovaného zvířete bezpodmínečnou podmínkou, aby přinášená oběť byla Bohu milá, v křesťanství je tím, co je Bohu přinášeno jako oběť, samotný život věřícího, který ve společenství s Kristem, „Beránkem bez vady a bez poskvrny“ (1P 1,19), musí být rovněž obětí čistou, svatou a neposkvrněnou, jak se modlíme v Římském kánonu. Tak pochopíme výzvu obsaženou v Didaché, která uzavírá díkůvzdání (10,6): „Kdo je svatý, nechť přistoupí. Kdo není, nechť činí pokání. Maran atha, Pán nechť přijde. Amen.“

Liturgie úkonu kajícnosti je tedy pro nás věřící rozhodujícím momentem, ve kterém je nám dopřáno duchovně zakusit smíření s Bohem a vstoupit do jeho přítomnosti; dochází tak už nyní k naplňování konečného smyslu Božího díla v Kristu, který nás před Boží tvář přivádí svaté, neposkvrněné a bez úhony (srov. Ko 1,22).

8. Teologická struktura

Teologická struktura úkonu kajícnosti na začátku mše svaté má přesně tu samou strukturu, kterou nacházíme v Bibli u příležitosti společných kajících liturgií.23 Jedná se o čtyři prvky: 1/ úvodní výzvu, 2/ chvíli ticha, 3/ vyznání, 4/ prosbu za odpuštění. Těmto kajícím liturgiím předsedá hlava společenství Izraele. Prorocká výzva k obrácení je vlastně pozváním ke kající liturgii: „Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný“ (Jl 2,12–13). Podobně i úkon kajícnosti se zahajuje výzvou k lítosti: „Dříve než uslyšíme Boží slovo a budeme slavit eucharistii, litujme svých hříchů.“

Druhou částí úkonu kajícnosti je ticho, které je rovněž důležitou součástí kajících bohoslužeb, zpravidla je vnímané jako výraz smutné situace. Toto ticho je přísné, strohé.

Následuje pak společné vyznání hříchu. V Bibli najdeme takových míst mnoho, např. „Hřešili jsme proti Hospodinu, svému Bohu, my i naši otcové“ (Jer 3,25).

Posledním prvkem je modlitba na odpuštění hříchů: „Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného. Amen.“ Biblicky se jedná o požehnání, kterým kněz zakončoval kající liturgie.

9. Svátostná účinnost

Prosbu za odpuštění, která uzavírá úkon kajícnosti, nazývá latinský text Všeobecných pokynů k Římskému misálu absolutio, překládané zpravidla jako rozhřešení. Bezprostředně ale dodává, že nemá účinnost svátosti pokání.24 Smysl tohoto upřesnění je možné plně pochopit pouze ve světle výzvy apoštola Pavla, se kterou se obrací na křesťany v Korintu ohledně nutnosti náležitého přijímání Kristova těla: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo a krev Páně, jí a pije sám sobě odsouzení“ (2 K 11,27–29).

Pro apoštola Pavla si účast na chlebě a kalichu Páně žádá předchozí rozlišení kvality vztahů s Bohem a bratry, totiž jestli úkon svátostného společenství zjevně nepopírá vážná situace existenciálního ne-společenství s Bohem a s církví. Jaký význam by mělo, aby se chlebem, „který utváří církev“, sytil ten, kdo je ve svém životě oddělený od Pána a bratří a sester ve víře, když svým rozhodováním a postoji ukazuje, že nerozlišuje tělo Páně? Toto je důvod, proč se apoštolovo přísné napomenutí stalo v církvi kritériem k účasti na eucharistickém stole.

Tak např. Teodor z Mopsuestie hovoří o hříších, které jsou plodem lidské slabosti, a tedy nezabraňují v přístupu k posvátným tajemstvím; naopak tato tajemství dávají sílu k boji a k vítězství nad každou slabostí. Existuje ale hřích, který Teodor označuje jako velký; ten už je překážkou k účasti na eucharistii a žádá si cestu pokání a péče pod zkušeným vedením, které jedná podle ustanovení a moudrosti církve.25

Všeobecné pokyny k Římskému misálu v souvislosti s úkonem kajícnosti hovoří o svátosti pokání. Jedná se o upřesnění účinnosti prosby za odpuštění (absolutio), kterou je úkon kajícnosti zakončen. Čteme, že tato prosba za odpuštění „však nemá účinnost svátosti pokání“. Neznamená to, že by neměla žádnou účinnost, ale jedná se o účinnost menší, než má svátost pokání a smíření.

Tento odkaz na svátost pokání kvůli hříchům, které vážně narušují společenství s Bohem a s církví, není tedy znehodnocením či popřením skutečného Božího odpuštění při úkonu kajícnosti. Místo toho se jedná o duchovní pozornost vůči věřícímu, který si před Bohem uvědomuje kvalitu svých činů, poznává svůj „velký hřích“, řečeno slovy Teodora z Mopsuestie. Účinnost žádné svátosti nemůže být zredukována na pouhý text, který je potřeba vyslovit. Naopak, její účinnost, podobně jako účinnost Božího slova, je o to silnější, o co si je ten, kdo ji přijímá, vědom své lidské a duchovní situace a zároveň je svobodně připraven odpovědět na dar milosti. Proto požadovat, že odpuštění „velkého hříchu“ si žádá svátost pokání, znamená potvrdit nezbytnost času k obrácení a k lítosti, během něhož věřící za pomoci duchovního doprovázení poznává svou existenciální situaci. Tato cesta je obsahem svátosti pokání, její vlastní a exkluzivní účinností.

Takže církevní praxe vzhledem k významu a hodnotě prosby za odpuštění (absolutio) na závěr úkonu kajícnosti na jednu stranu chrání správné rozlišování významu účasti na těle a krvi Páně, z druhé strany dosvědčuje moudrou pastorační a duchovní pedagogiku vůči věřícímu, který je v hříchu. S věrností velké tradici církve tato praxe v žádném případě nepopírá, že Boží odpuštění hlásané a udělované na závěr úkonu kajícnosti, je svátostné; doopravdy uskutečňuje, co hlásá a co znamená.

Díky misálu Pavla VI. je úkon kajícnosti činností celého shromáždění. Jedná se tak o jeden ze zásadních přínosů liturgické reformy chtěné koncilem. Je to výsledek čerpání z čistých pramenů křesťanství, Bible a církevních otců.

Nejlepší syntézou doposud vykonaného mystagogického putování je text, kterým v syrské liturgii celebrant propouští shromáždění: „Jděte v pokoji, bratři milovaní; svěřujeme vás milosti a milosrdenství svaté Trojice a viatiku, které jste přijali z očišťujícího oltáře Páně, vy všichni vzdálení a blízcí, živí a mrtví, spaseni slavným křížem Páně a označeni pečetí svatého křtu. Svatá Trojice ať promine vaše chyby, odpustí vaše hříchy a daruje odpočinutí duším vašich zemřelých; a mějte slitování se mnou, slabým a hříšným služebníkem, pomocí svých modliteb. Jděte v pokoji, potěšeni a radostní a modlete se za mne.“26

Poznámky:

1 Převážnou část tohoto článku lze najít v knize BOSELLI, G. Il senso spirituale della liturgia. Magnano 2011, 15–32. Autor knihy je mnichem komunity v Bose, kniha má tři části (Mystagogie, Liturgie v životě církve a Liturgie pro křesťanství, které nás čeká). Záměrem nebylo pořídit doslovný překlad, ale otevřít čtenářům nové obzory, se kterými Goffredo Boselli přichází. Proto v textu zpravidla nerozlišuji mezi doslovným překladem a shrnutím částí původního textu; rovněž přebírám původní odkazy na literaturu. Kapitola, kterou nyní představuji, má v knize název Uvedení do mystagogie.
2 Srov. také KUNETKA, F. Mystagogie. In Křesťanská iniciace. Praha/České Budějovice 2012, 39–61. V našem příspěvku budeme rozvíjet především liturgickou mystagogii, a to z pohledu metody (str. 44), aktérů (str. 45) a způsobů (str. 52).
3 BORNERT, R. Les commentaires byzantins de la Divine liturgie du VIIe au XVe siècle. Paris 1966, 29.
4 Např. Jan Zlatoústý při kázání v Antiochii říkal: „Je možné vidět Pavla, jak koná katechezi a mystagogii dokonce i ve vězení a v poutech.“ První homilie k lidu v Antiochii, Patrologia Greca 49,32.
5 Srov. IGNÁC Z ANTIOCHIE. List Filadelfským 5,1.
6 DANIÉLOU, J. Le symbolisme des rites baptismaux in Dieu-Vivant I (1945), str. 17.
7 Sv. CYRIL JERUZALÉMSKÝ. Mystagógické katechese. Velehrad 1997, 48.
8 JAN ZLATOÚSTÝ. Křestní katecheze 6,26.
9 KLEMENT ALEXANDRIJSKÝ. Stromata V,4,19,2.
10 Následující text je zčásti překladem, zčásti shrnutím článku Mystagogie úkonu kajícnosti z knihy G. Boselliho Il senso spirituale della liturgia. Magnano 2011, s. 33–55.
11 DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL. Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum, 24.
12 AMBROŽ Z MILÁNA. Svátosti IV,6,28.
13 Český misál (= ČM). Praha 1983, 445.
14 Didaché 14,1.
15 Používáme terminologii dle Všeobecných pokynů k Římskému misálu (=VPŘM). Praha 2003, č. 51. [29.]. Latinské znění obsahuje absolutione, překládané do češtiny jako rozhřešení, autor italského článku uvádí benedizione assolutoria, tedy rozhřešující požehnání.
16 VPŘM, č. 50. [28.].
17 ČM, 446. Latinsky: Nos dignos habuisti astare coram te et tibi ministrare.
18 ČM, 372.
19 Srov. Ř 1,7; v liturgickém překladu čteme: „které povolal do stavu svatých“.
20 AUGUSTIN. Discorsi 101,7.
21 Srov. J 15,19; 17,11–16.
22 V latinském vydání misálu: agnoscamus peccata nostra, ut apti simus ad sacra mysteria celebranda.
23 Srov. Ezd 9,3–10,1; Neh 9,1–37; Bár 1–2.
24 VPŘM 51. [29.].
25 Srov. TEODOR Z MOPSUESTIE. Homilie 16,33–35.39.
26 Messale della Divina Liturgia della chiesa siro-ortodossa di Antiochia. Milano 1999, 74.

Ke stažení: Mystagogie úkonu kajícnosti, 200 kB