Na cestě k plnosti

Autor: Martin Sedloň - Číslo: 2010/2 (O čem to spolu rozmlouváte?)

My křesťané si často klademe otázky: Jak oslovit dnešní tzv. nevěřící nebo hledající spoluputovníky pozemskou realitou? Jak je oslovit evangeliem, pravdami víry? Jak jim pomoci, aby se setkali se vzkříšeným Kristem ve svém konkrétním životě, zakusili živou Boží přítomnost? A když se nám to podaří a my zdárně doprovodíme katechumeny až k přijetí iniciačních svátostí, objeví se otázky probouzející naši odpovědnost ještě bolestněji: Co mohu udělat, aby se ti, kdo nově vstoupili na cestu víry, zase neztratili? Při komunikaci s kněžími, kteří mají tu milost křtít každý rok několik dospělých, zjistíte, že těch „znovu ztracených“ je mnohem větší procento než těch, kteří pokračují cestou života s Bohem dál. Můžeme to přijmout jako „realitu světa“, ale také se můžeme a určitě máme zamýšlet nad tím, proč tomu tak je, a hlavně si předávat zkušenosti z této oblasti. Sám za sebe bych mohl mluvit o svém „dospění“ a přijetí toho, jak obrovský význam má začlenění katechumena a neofyty (novokřtěnce) do některého společenství v rámci farnosti, přestože on má často pocit, že k tomu vůbec není připraven, a „vyloženě se mu zatím nechce“. Široké společenství farnosti málokdy dostačuje k tomu, aby se stalo domovem, rodinou, prostě biotopem, který mladá rostlinka víry zvlášť potřebuje.

V této úvodní úvaze bych chtěl ale spíš poukázat na skutečnost, která může pomoci pochopit to, co ovlivňuje vnímání katechumena a neofyty v oblasti víry, jejího růstu a zrání. To, co je totiž pro člověka v této fázi (a snad nejen v ní) nejdůležitější, je klima porozumění a přijetí, nikoli sebelépe myšlená rychlá „korekce“.

Profesor Mihály Szentmártoni, SJ z Gregoriánské univerzity, jehož přednášky jsem měl to štěstí také vyslechnout, mapuje jednotlivé dimenze náboženské zkušenosti tak, jak je v psychologii obvyklé pojmenovávat jednotlivé temperamenty (cholerik, sangvinik atd.). Odvolává se na autory, kteří se zabývají náboženskou zkušeností z psychologického hlediska (např. E. W. Scobie). Myslím, že přijetí tohoto členění nebude pro nikoho těžké; naopak může se stát důležitým klíčem k porozumění nejen konvertitům, ale k vzájemnému porozumění mezi námi všemi. Jak často neshody a vzájemné podezírání jevící se jako náboženská horlivost „pro dům Hospodinův“ způsobují téměř nesmiřitelné konflikty uvnitř farností, řeholních řádů, nevraživost či výsměch vůči novodobým církevním hnutím a spiritualitám.

Snad je důležité předeslat, že i když můžeme analogickým způsobem mluvit o jednotlivých „náboženských temperamentech“, nekryjí se tyto temperamenty s výše zmíněným členěním. „Vytvářejí se“ na psychologickém základě a svou roli zde hraje i to, jakou cestou dospěl člověk k první zkušenosti víry. Z psychologického hlediska můžeme v prožívání náboženské zkušenosti rozlišovat pět dimenzí. Rád pro zjednodušení mluvím o „pěti prstech Boží ruky“, které se postupně dotýkají člověka i na základě jeho psychologické a existenciální dispozice. Cesta k ideálu je pak v tom, že tento „dotknutý Bohem“ udělá na cestě víry zkušenost i v rámci ostatních dimenzí a přibližuje se krok za krokem, jak Bůh dá a člověk dovolí, ke stále větší „katolické plnosti“ a s důvěrou se nechá vzít do „celé Boží dlaně“, což předpokládá nechat se dotknout všemi „Božími prsty“.

Podívejme se alespoň rámcově na jednotlivé dimenze.

1. Ideologická dimenze. U koho je tato dimenze dominantní, potřebuje a hledá jasné formulace pravd víry. Co je pravda a co není. Co má dělat a co ne. Tento temperament inklinuje k sektám, k islámu, k fundamentalismu. Chce něco velkého dokázat. Lidé, kteří tímto způsobem prožívají svou náboženskou zkušenost, jsou alergičtí na sdílení vnitřních pocitů v malých společenstvích. „Jen tak“ se setkávat, aby nám bylo v Ježíšově přítomnosti dobře, považují za naprostou ztrátu času a vychýlení se od podstatného. Jsou to ale tahouni; nenechají se snadno zviklat v otázce důležitosti víry pro lidský život. Dokážou také jako málokdo vzbudit spasitelný neklid u těch, kteří jsou vůči náboženství lhostejní.
2. Rituální dimenze. Ti, pro které je hlavní cestou rituální dimenze, přikládají velkou důležitost liturgické praxi. Jsou velmi vnímaví ke smyslu jednotlivých symbolů a gest v liturgii. Jsou schopni vyhlásit válku tomu, kdo chce liturgii použít k něčemu jinému, než je komunikace mezi Bohem a stvořeným člověkem. Nepotřebují rozumět, proč se to či ono děje a dělá. Vědí, že každá drobnost při liturgii má hluboký smysl, protože přibližuje člověka k Bohu a Boha k člověku. Celá jejich existence ukazuje na Boží skutečnost. Jsou posilou víry pro ostatní, ale mají sklon k dogmatickému přístupu k náboženským formám.
3. Zkušenostní dimenze. Tuto dimenzi lze vystihnout parodií klasického výroku v podobě „cítím, tedy jsem“. Zkušenostní prožívání je v této „růstové fázi“ určující. Věřit znamená zakoušet. Lidé, u nichž tato dimenze převažuje, mají sklon podezírat ty, kteří nemají podobné vnímání, že jsou jen „papíroví“ křesťané, kteří ještě nepoznali živého vzkříšeného Ježíše Krista. Vůči sobě pak nepřítomnost této „živé zkušenosti“ vyhodnocují jako ztrátu víry. Na druhé straně tato dimenze náboženské zkušenosti umožňuje živé osobní prožívání vztahu s trojjediným Bohem a spolupráci s aktuálním Božím jednáním. Jsou ochotnými a účinnými „Božími nástroji.“
4. Intelektuální dimenze. Dominance této dimenze působí, že člověk potřebuje vše pochopit a uchopit rozumem. Nemůže přenést přes srdce nepřesná tvrzení. Jestliže najde v náboženské knize, která se někde používá k výuce náboženství, nějaké zavádějící tvrzení, cítí povinnost psát i papeži. Přínos této dimenze spočívá v tom, že je pro člověka samého i pro společenství oporou v situacích a podmínkách nepřátelských zkušenosti víry.
5. Důslednostní dimenze. Člověk, který má rozvinutou tuto dimenzi, nemůže nečinit, co poznává jako objektivně správné. Těžce snáší rozpor mezi tím, co se děje v kostele a potom před kostelem. Je pro něj skoro nutností dát život pro Boží věc. Tito lidé jsou velmi čitelnými svědky víry pro ostatní, ale dokážou zase ze dne na den jakoukoli aktivitu vzdát.

Samozřejmě nikdo z lidí nemá „čistý temperament“, a to platí ještě více v oblasti náboženské zkušenosti. Ideálem je postupně dozrávající harmonie mezi jednotlivými dimenzemi. Na druhé straně si dovolím tvrdit, že tato určitá nesnadná rozdílnost je v Božím plánu. Člověk totiž potřebuje Boží obdarování k růstu v lásce k druhým a „jiným“, neboť bez pomoci Boží lásky to není možné. Také mně kdysi velmi pomohlo, když jsem si v jedné popularizující knize o přirozených temperamentech přečetl: „Kdyby všichni byli cholerici, tak je to tady jedna velká armáda. Kdyby všichni byli sangvinici, tak je to tady jedna velká šaškárna. Kdyby všichni byli melancholici, tak se tu máme jak na funuse, a kdyby všichni byli flegmatici, tak jsme ještě v době kamenné.“

A toto platí i o prostředí církve. Vždyť kam vlastně míří svatý Pavel ve své nauce o mystickém těle a službách jeho jednotlivých údů? (srov. 1 K 12) Můžeme citovat také sv. Kateřinu Sienskou z její knihy Dialog s Boží prozřetelností, když z Boží strany slyšela: „Mohl jsem každému dát, co potřebuje, ale chtěl jsem, abyste se navzájem potřebovali.“ Zároveň je tu jeden závažný důsledek této skutečnosti, pro který vlastně tuto úvahu píši. Buďme opatrní, shovívaví, chápající vůči lidem stejného vyznání i hledajícím. Nesuďme, ale snažme se pomoci udělat doplňující zkušenost. A pochopme a přijměme i doporučení církve, která při sestavování různých liturgických, pastoračních, vzdělávacích a dalších předpisů a směrnic musí mít před očima všechny lidi, všechny „náboženské temperamenty“. Její úlohou je pomoci všem setkat se s Pánem; mateřským a chápajícím způsobem růst v dimenzích, kde jim to přirozeně není snadné; dorůstat do plnosti a stability jejich prožívání víry. To vyžaduje opravdu čas.

I my kněží a katecheti musíme přijmout, že lidé, s nimiž pracujeme, jsou rozdílní a jiní než my sami. Jako konvertita, který prošel i různými duchovními směry a nekatolickými společenstvími, kde jsem zřetelně zažil také „doteky jednotlivých Božích prstů“, chci vydat svědectví víry o plnosti v katolické církvi. A také povzbudit mnohé, aby se nebáli pro rozvinutí nějaké své potlačené osobní dimenze „očistit“ a „doplnit“ zkušenostmi nového církevního hnutí nebo přístupem, který je nám cizí a snad i protivný, i když jej církev dávno přijala za svůj. Je dobré také připomenout, že blud (hereze) ve většině případů nespočívá v mylném tvrzení, ale v neúplnosti, ve vytržení z plnosti se snahou odpovědět na „hladovění“ nebo „neuspokojení“ některé pro konkrétního člověka dominantní náboženské dimenze, na kterou se v církvi v určitých časech či oblastech zapomnělo.

Na cestě k těmto novým zkušenostem může docházet buď k postupnému, nebo razantnějšímu očišťování, kdy z určité dimenze Bůh jakoby ustoupí, aby byl člověk nucen ho hledat (i třeba díky zcela změněným životním okolnostem) skrze tu dimenzi, kde na to vůbec nebyl zvyklý a kde je to proti jeho sklonům a psychologickému založení. Myslím, že fundovaným komentářem k tomuto je kniha Osvobození k radosti od P. Norberta Cumminse, OCD (u nás vyšla v roce 1994 v Karmelitánském nakladatelství), ve které autor toto téma osvětluje na nauce sv. Jana od Kříže.

Ke stažení: Na cestě k plnosti, 120 kB