Enos Rota: Jak a proč jsem opustil víru (ale víra možná neopustila mě)

Autor: Petr Smolek - Číslo: 2013/3 (Recenze)

Salesiánské nakladatelství v Turíně vydalo v roce 2011 knihu s názvem: Jak a proč jsem opustil víru (ale víra možná neopustila mě), orig. Come e perché ho abbandonato la fede (ma forse la fede non ha abbandonato me). Protože úbytek mladých v církvi trápí nejen italskou církev, pustili jsme se do čtení.

Krátce k obsahu knihy

Enos Rota, autor publikace, pracuje už téměř půl století v různých sociálních projektech dobrovolníků v Evropě a v Latinské Americe. Jeho zamyšlení nad mladými a vírou vychází z průzkumu, který uskutečnil mezi tisícovkou studentů středních škol v severní Itálii. V knize shrnuje své poznatky a dává široký prostor slovům druhých. Čtvrtinu knihy tvoří přepsané odpovědi šedesáti mladých lidí a polovinu stránek plní slova dvacítky odborníků na katechezi a pastoraci mládeže. Rota stručně popisuje problematiku italské situace. Mladí si nerozumí s farností, protože každý používají jiný jazyk a jiný druh komunikace. Mladí jsou ve společnosti nechtění. Kult mladosti mezi dospělými vytěsňuje ze společnosti ty, kteří mladí skutečně jsou. Typickým projevem je nemožnost mladých nalézt práci. Církev není důvěryhodná, scházejí jí osoby schopné nabídnout věrohodné svědectví. Rodina není schopná jako dřív vychovávat, dávat jistotu a zázemí a předávat víru. Školství je v krizi, protože není schopno formovat mladé lidi, předávat jim budoucnost, naději a důvěru v život.

Hned v první kapitole autor vyjmenovává tři důvody, pro které mladí opouštějí církev. Křesťanství je podvědomě spojováno pouze s dětským věkem. Život církve je chápán pouze v optice udělování svátostí. A do třetice, kněžím přibývá farností, takže přes svůj rostoucí věk (65 let v průměru) jsou v čím dál větším poklusu. Odliv mladých od křesťanství se pak projevuje tím, že neuzavírají svátostná manželství, nemají zájem o křest svých dětí, opouštějí farnosti po biřmování, vedou nezávazný sexuální život, jsou zmítáni křesťanským analfabetismem a biblickou neznalostí, na sociálních sítích se označují jako ateisté, agnostici a nevěřící.

Celou tuto situaci Rota vnímá jako úžasnou příležitost. Osoba Ježíše Krista může i dnes nadchnout velký počet mladých lidí, jen je třeba zapojit správný způsob evangelizace. Ten podle autora spočívá, a to je klíčová myšlenka celého díla, v nabídnutí opravdových svědectví žitého života. Taková svědectví se pro mladé musejí stát zkušeností, která osloví jejich mysl i srdce. Církev je takovými svědectvími prodchnuta všude tam, kde slouží, stará se o druhé a nezištně pomáhá. A je jedno, jestli se konkrétně jedná o tábor pro děti nebo o práci dobrovolníků v zahraničí. Zapojení do těchto aktivit učí mladé lidi oběti a sebezáporu, nabízí jim ideály a cíle, kterých je možné dosáhnout.

Enos Rota se v knize nijak nerozepisuje o tom, jak probíhal jeho průzkum mezi studenty a jakou měl formu. Zmiňuje pouze dvě otázky, se kterými se obracel na mladé: Pro jaké důvody jsem opustil křesťanskou praxi po biřmování? a Co dělám pro druhé? Třicet sedm výpovědí mladých dává odpověď na otázku, která je titulem knihy: jak a proč jsem opustil víru. Autor knihy neposkytuje žádné shrnutí, ale z výpovědí vysvítá, že na otázku jak mladí říkají: postupně, bezproblémově, přirozeně, naštvaně. A za otázkou proč by se hromadily odpovědi typu: přestal jsem věřit, že to, co mě učili, je pravdivé; změnily se mé zájmy a povinnosti; odradila mě instituce církve; protože farnost byla myšlenkově uzavřená, utiskující a moralizující; farnost mi nedala žádný pádný důvod pro to, abych zůstala.

Třetí kapitola knihy obsahuje dvaadvacet svědectví těch, kteří zůstali ve farnosti. Zaznívají slova: zůstávám ve farnosti, protože pomáhám s dětmi; pomáhám farnosti dělat něco pro druhé; ve farnosti vaříme pro lidi bez domova, doučujeme děti. Větší část odpovědí ale farnost vůbec nezmiňuje. Pro autora knihy je však nadějeplný údaj, že 90 % mladých se zapojuje do dobrovolnických aktivit. Právě s těmito mladými je třeba vést dialog, protože oni si ve službě pěstují smysl pro svobodu, spravedlnost, lásku k člověku a k jeho pokroku.

Po svědectvích následuje dlouhá čtvrtá kapitola, ve které jsou obsaženy volně poskládané úvahy dvacítky odborníků na téma víry, výchovy a mládeže. Bohužel si ani jedna z úvah neklade otázku titulu knihy a nedostává prostor jít do hloubky. V závěrečné kapitole Rota opakuje pobídku italských biskupů z roku 2001, aby katecheze opustila školní model a přijala metodu křesťanské iniciace. Cituje zkušenost jedné farnosti, kde je tato pobídka přivedla k tomu, že opustili systém „vydírání“, zbavili se školních míst a školní terminologie, zrušili speciální přípravy na přijetí svátostí, zřekli se pompézního slavení sv. přijímání a biřmování a systému práce, kdy katecheta vysvětluje katechismus pro děti stránku po stránce. Naopak se zaměřili na život společenství, na liturgii, modlitbu, způsoby vyjadřování víry a na skutky křesťanské lásky. Na posledních stránkách knihy se Rota úplně odmlčí a cituje dvě studie, které nevznikly pro jeho knihu.

Dvě informace pro českého čtenáře

Český čtenář by měl pro porozumění italskému prostředí vědět aspoň dvě věci. Velkým problémem italské pastorace je, že náctiletí opouštějí farnosti po biřmování. Biřmování je plošně udělováno nejčastěji dvanácti- a třináctiletým. Někteří biskupové posouvají věk až na čtrnáct let. Je to věk, kdy se opouští dětství a také křesťanská praxe, která je vnímána pouze jako součást dětství. Biřmování je slaveno s velkou okázalostí, a proto se častokrát mluví o slavnostním odchodu z církve. Narážka na „vydírání“ odkazuje na skutečnost, že k biřmování není připuštěn ten, kdo všechny roky před tím nenavštěvoval farní katechezi. Kdo není biřmován, nemůže se stát v budoucnu kmotrem u křtu. Být kmotrem a kmotrou je v Itálii stále ještě společenskou poctou. A kdo není biřmován, nemůže mít církevní svatbu. Druhý údaj, italské farnosti skutečně často oplývají pestrými sociálními aktivitami od vaření jídla přes sběr potravin a šatstva, doučování dětí až po návštěvy starých a nemocných. Častokrát to nejsou věci, které se tu a tam vymyslí, ale které mají letitou tradici.

Slovo na závěr

Předností publikace je odvaha, s jakou si autor klade těžkou otázku, jak a proč nám mladí houfně opouštějí farnosti a život ve společenství církve poté, co ve dvanácti třinácti přijali svátost biřmování. Slabostí je, že se se stejnou odvahou nepustil do osobního uvažování a zůstal u konstatování, která se v posledních letech v italských publikacích stávají okřídlenými frázemi, totiž že mladí nejsou jako dřív, rodina, škola, stát a politika jakbysmet, nikoho není možné obviňovat, vše souvisí se vším, je třeba čelit skutečnosti a brát současný stav jako úžasnou výzvu. Pozornému čtenáři neujde, že autorova klíčová myšlenka, že skrze dobrovolnické a sociální aktivity roste křesťanská víra mladých, nenachází bohužel ve svědectvích potvrzení. Mladí si skrze službu uchovávají určitou citlivost, řekněme spirituální, a už to je velká věc, ale pozor, ani zapojení do (farních) sociálních aktivit je automaticky nevede k vyznání Ježíše Krista a ke křesťanskému životnímu stylu ve farnosti a ve světě. Křesťanská víra se nerodí ze sociální práce.

Ke stažení: Enos-Rota-Jak-a-proc-jsem-opustil-viru-1.pdf, 121 kB