Biblické pojetí člověka - průvodce

1. Jednota jako osoba

Člověk je živou bytostí, jednotou duše a těla. Je odkázán na svého Stvořitele i na zemi.

Gn 2,7

Člověk je „psychosomatickým celkem“ (psychika ovlivňuje tělesné orgány a naopak).

Př 23,15–16

2. Člověk ve společenství lidí

Člověk je začleněn do společenství, jehož členy spojuje vzájemná pomoc, naslouchání a vstřícné myšlení. Důležitou roli hraje souvislost mezi činy a jejich důsledky. Vládne tak všeobjímající a vše propojující spravedlnost, která dává všemu jednání smysl a spolehlivost.

Přísloví (např. 12, 21; 26, 27)

3. Člověk ve vztahu k Bohu

Člověk se vyznačuje svým vztahem k Bohu: je stvořen k Božímu obrazu a jeho úkolem je panovat nad zvířaty a ovládnout zemi. Je „člověkem Božím“, Bohu zodpovídá za naplňování svého úkolu.

Gn 1,26–28

1. Ježíšovo pojetí člověka

Jednotu mezi duší a tělem dokládá i Ježíšův přístup k nemocným, k lidem s malou vírou a k hříšníkům. Ježíš je uzdravuje, povzbuzuje, odpouští hříchy. Vždy mu jde o celý život člověka, ve všech jeho složkách. Jeho zázraky jsou znamením pro posílení víry všech.

např. L 18,35–42 (odpověď na víru slepého); L 5,17–26 (odpuštění hříchů chromému); Mt 8,24–26 (malá víra učedníků v lodi); Mt 26,75 (Petrova pýcha a lítost) apod.

Bůh obdařuje člověka společenstvím – to je nový základ jeho existence. Člověk má osobně přijmout Boží dobrotu a žít z ní (článek, část 2.1, 1. a 3. odst.). Víra je základním a nosným prvkem lidského bytí. Nevíra je podstatou hříchu (část 2.3, 2. odst.).

Člověk může selhat právě ve víře, a také tím, že na Boží dobrotu neodpovídá, nekoná dobro podobně jako Bůh (část 2.1, 3. odst. a také 2.3, 2. odst.). Znamením toho, že je někdo daleko od Boha, je odmítnutí definitivního zjevení, zavržení víry.

např. J 5,17; J 8,39–47

Ježíš proniká se záchranou do světa jako světlo světa: pokouší se ztracené získat pro to, aby poznali svou ztracenost a přešli do světla, stali se dětmi světla. Dává jim poznat hřích, ale také jejich jedinečnost a závažnost každého jedince (2.3).

J 1,9–11.14; J 8,12; J 16,11; J 12,31–36; J 15,22–24; J 4,5–26 (setkání se Samaritánkou) aj.; J 10,3 (dobrý pastýř zná své ovce jménem) apod.

Ježíš hlásá Boží milosrdenství, které Bůh uděluje ztracenému člověku. Boží dobrota člověku odpouští (srov. 2.1, 1. odst.).

např. L 15,11–32 (podobenství o milosrdném Otci)

Ježíš hlásá dovršení člověka na konci času příchodem Božího království (2,1, 1. odst.). Evangelium o vzkříšením Lazara, syna vdovy z Naimu či Jairovy dcery nese poselství o vzkříšení člověka. Ježíš to také z kříže potvrzuje slovy „dnes budeš se mnou v ráji“.

Mk 1,15 (naplnil se čas); J 11,1–46 (vzkříšení Lazara); L 7,11–16 (chlapec z Naimu); Mk 5,35–42 (Jairova dcera); L 23,42–43 (na kříži)

Vrcholným projevem Ježíšovy lásky ke všem lidem a zároveň potvrzením důstojnosti člověka je Ježíšova smrt na kříži, při níž nabízí s konečnou platností nový základ člověka v Bohu (2.2, 1. odst.). Ježíšova poslušnost otevírá spravedlnost a věčný život všem. Spásnou mocí přitahuje všechny k sobě (2.3, 1. odst.).

Ga 3,10–13

2. Člověk ve společenství lidí

Ježíš se stal člověkem, a tím i členem společenství lidí – vyvoleného národa. Během celého svého poslání (misie) bezvýhradně přijímal každého člověka, který byl pro něj otevřený, a uváděl jej do synovského vztahu s Bohem. Od počátku své veřejné činnosti formoval společenství učedníků, a tak předznamenával vznik církve, které svěřil pokračování svého díla a obdaroval ji darem Ducha svatého. Toto společenství – církev – má poslání být „svátostí spásy“, tj. viditelným znamením Ježíšova díla pro všechny lidi.

Proces formování učedníků v evangeliu je popsán v metodice na webu časopisu, Ke stažení, složka 1103-10, Formování společenství učedníků.

Všechno, co může člověk znamenat, je v Kristu sjednoceno do jednoho lidství a stejně přijato, žena i muž, rodiče i děti, svobodní i otroci, prostí i vzdělaní, se zvláštním důrazem na chudé v jakékoliv podobě (viz článek, část 2.2).

např. Ko 3

Člověk má odpovědět na Boží dobrotu činěním Boží vůle a náležením k Ježíšově rodině. Má jednat podobně jako Bůh (2.1, odst. 3).

Mk 3,31–35; Mt 25,41–45

3. „Nový“ člověk – obnova Božího obrazu v nás

Nové společenství s Bohem se projevuje oslovením „Otče“, jež je znamením intimní důvěry mezi modlícím se člověkem a Bohem. Bůh si činí u člověka, který jej miluje a zachovává jeho slovo, příbytek. Ježíš ve svém odkazu zdůrazňuje vzájemnou lásku, aby byli všichni jedno. A vydává proto sám sebe. Jednota má být svědectvím probouzejícím ve světě víru (2.3, 3. odst.).

Mt 6,9–13; L 2–4

J 14,23

Ježíš přichází s pozváním do Božího království, zve k účasti na Boží radosti nad tím, kdo byl ztracen a je znovu nalezen (2.1, 2. odst.).

podobenství o dobrém pastýři, Božím království a o ztracených (L 15)

Ti, které Boží a Kristova láska uchvátí, se stanou novým stvořením, Božími dětmi, obrazem Boha, lidmi, kteří naplňují svůj úkol tvorů (2.2, 2. odst.).

2 K 3,18; 2 K 5,14–21 (17: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové.“)