Člověk je mystérium

Autor: Dominik Pecka - Číslo: 2014/1 (Editorial)

V kapli Sixtinské, která je nejslavnějším dílem Michelangelovým a největším výzdobným celkem světa, je pohaslou modří, stříbřitou šedí a zlatistou červení zobrazeno drama Genese: rodí se nebeská tělesa, Sibyly otvírají a zavírají knihu osudu, proroci hřmí, blesk přeletuje z prstu Božího na prst prvního člověka – to je chvíle oduševnění prvního lidského tvora, jehož tělo leží na vrcholku hory. Hospodin se k němu blíží, mírný vánek vzdouvá jeho roucho nad hlavami geniů a jeho tvář vyzařuje otcovskou lásku. Jakmile se dotkne prstu Adamova, tělo oživuje: levá noha se skrčuje k povstání, o pravý loket opřen se vztyčuje trup, levá ruka se napřahuje k Tvůrci. Člověk se probouzí z mrákot nebytí k vědomému životu a užaslým zrakem patří na svého Stvořitele. Ten úžas však nevyvěrá jen z pohledu na tvář Boží, nýbrž i z pohledu na vlastní přirozenost, která je záhadná a tajemná. Člověk je tvor, který se táže po své bytnosti. Co jsem? Odkud jsem? K čemu jsem?

Člověk je živá otázka. Bytost problematická par excellence. A nikdy nebude možno mu dát konečnou odpověď, která by vylučovala jakýkoli další neklid. Představa, jakou si člověk utvoří sám o sobě, je podstatným prvkem jeho života a proměňuje ho až do hlubin. Tou představou se stává jiným, než by byl bez ní, a žije v jiném poměru k světu, než by žil, a přijímá svůj úděl jinak, než by přijímal.

Člověk je mysterium. To je třeba odůvodnit.

Ke stažení: Michelangelo Buonarroti: Stvoření člověka, 775 kB