Didaktické metody pro výuku náboženství

Autor: Petra Pavlusíková - Číslo: 2014/1 (Praktická příloha (volná příloha časopisu))

Princip věrnosti Bohu a člověku od nás často vyžaduje hledat nové metody práce, které na jedné straně ctí výše popsaný proces pokroku a na straně druhé pomáhají v procesu výuky. Význam hledání vhodných metod pro danou skupinu tkví zejména v tom, že mohou pomoci i ke změně vnitřních postojů a tím i k vnitřní motivaci pro změnu jednání a smýšlení.

Pedagogika volného času a pedagogika zážitku

Vnímat hlavou, srdcem i rukama. Jednání je zdravější než mluvení.

Co je to volný čas a přístup k němu: Volný čas jako takový byl jevem dříve neznámým. Pojem volný čas, tak jak ho známe dnes, se začal užívat až po zavedení povinné školní docházky a v masovém měřítku až v době industrializace. V západních zemích byla zavedena osmihodinová pracovní doba, a vznikl tak čas, který nebyl naplněn prací a se kterým si člověk mohl nakládat podle své libosti. Dá se říct, že volný čas je ukazatelem pokroku. Dnešní společnosti se také v sociologii říká „společnost volného času“. V minulosti byl volný čas – ve smyslu moci se svobodně rozhodnout, co se mi zrovna chce dělat – chápán jako známka blahobytu. Až teprve v době humanismu lidé vyjádřili svůj nárok na právo na volný čas a svobodu s ním nakládat. V dnešní době, kdy se pohled na volný čas změnil, změnil se i životní styl lidí. Existují tři typy životního stylu: Člověk je buď pracovně orientován, takže je práce hlavním jeho smyslem života a volný čas mu slouží k rekreaci a odpočinku. Nebo vnímá práci jako nutnou k přežití a nashromáždění dostatečných prostředků k užívání si volného času. Existuje také situace, kdy se člověk snaží žít v obou sférách naplno a omezit pracovní vytížení, aby měl dost času i na další činnost, která se k práci nevztahuje. Po tomto typu společnost v současné době nejčastěji volá. Co se týče mládeže, až od 20. století začal být volný čas dětí, který nebyl zaplněn školou nebo prací, vnímám jako čas k sebeutváření, kdy měly mít děti předem daný program napomáhající k duševnímu a duchovnímu zrání.

Pedagogika volného času se zajímá o člověka a jeho vztahy skrze volnočasové aktivity. Jejím cílem je naučit jedince zacházet dobře se svým volným časem. Neorientuje se pouze na děti! Volnočasová pedagogika na rozdíl od rekreologie neodpovídá pouze na poptávku společnosti, ale snaží se o konkrétní výchovný cíl.

Rozšířením pedagogiky volného času v Česku a na Slovensku je tzv. pedagogika zážitku, jež vzešla z malého hnutí Prázdninové školy Lipnice, která vychovává kompetentní lektory. Česká legislativa stanovila, že k dosažení kompetence pedagoga volného času stačí čtyřicetihodinový pedagogický kurz. Ale ne každý, kdo se věnuje dětem a pomáhá jim nějakým způsobem smysluplně vyplňovat volný – byť třeba krátký – čas, se může nazývat pedagogem volného času. Lipnickou školu začalo napodobovat mnoho dalších organizací. Ovšem ne každá atraktivní aktivita nabízená nekompetentní osobou je pedagogikou zážitku.

Jaké rysy by tedy měla mít zážitková pedagogika:

Práce zážitkového pedagoga spočívá v záměrném vytváření situací, v nichž předpokládá intenzivní prožívání, a v následné práci s těmito prožitky. Zážitková pedagogika zastává názor, že pomocí svobodné sebevýchovy a silného prožitku se každý člověk snáze učí. Až do poloviny 19. století byl za primární považován intelektuální rozvoj dítěte, ale rozvoj jeho charakteru nebyl brán příliš na zřetel.

Zážitkové kurzy byly na svém počátku spíš extrémního rázu: záchranářské kurzy na horách, přežití skupiny na plachetnici na vysokohorském jezeře apod. Skupiny, které se jich účastnily, se tak učily spolupráci, vzájemnému respektu, soustředění se na důležité věci, rozpoznávání svých fyzických a psychických hranic.

Autoři těchto projektů charakterizovali zážitkovou pedagogiku čtyřmi základními rysy:

• hraniční situace
• konfrontace s přírodou
• vztah k vlastnímu tělu
• solidarita

Tyto čtyři rysy se ale nemusejí uplatňovat jenom v extrémních podmínkách, ale také v kratších setkáních. Zařazením zážitkových prvků mohou i jednodušší programy získat nové kvality. Zážitková pedagogika funguje nejlépe na emocionální nebo konativní (zaujímám postoj vůči něčemu) bázi lidské osobnosti. Díky silnému emocionálnímu prožitku si děti zapamatují aktivity a s nimi spojené vědomosti mnohem déle než při běžném vyučování ve škole.

Je vhodné, aby zážitkový program probíhal v neznámém, nezvyklém prostředí. Dítě (edukant) přichází do kontaktu s aktivitami a požadavky, kterým se nemůže snadno vyhnout, a je odkázáno na spolupráci s ostatními. Každý člen skupiny dochází k neobvyklým zkušenostem a je veden k tomu, aby je společně s ostatními reflektoval. Velmi důležitým prvkem zážitkové pedagogiky je reflexe. Klade se důraz na témata soudržnosti skupiny, ohledu na slabší členy, prožitku úspěchu a neúspěchu.

Pedagogika zážitku může být brána také jako určitá forma naočkování“. Jde o mechanismus učení, kdy se tzv. rozšiřuje komfortní zóna. Každý člověk má řadu zkušeností, díky kterým se snadno orientuje a správně řeší určité situace. Situace, s nimiž nemá zkušenost, a jsou tedy za jeho komfortní zónou, nevyhledává, naopak, snaží se jim vyhnout, protože jsou nepříjemné a ohrožují ho. Pedagogika zážitku se snaží nasimulovat situace, které mohou být subjektivním nebezpečím nebo nepohodou, a v momentě, kdy je jedinec zvládne, rozšíří se jeho zóna pohodlí o tuto zkušenost. V běžném životě se pak nemusí cítit ohrožen v případě, že se dostane do podobné situace.

Další výhodou programů založených na zážitkové pedagogice je fakt, že jsou fyzicky i psychicky náročné a vyčerpávají účastníkovu plnou pozornost, takže nemá tolik prostoru na vytváření vlastních – rušivých – aktivit. Navíc se ukázalo, že jedinci, kteří mají běžně problém s jakoukoli disciplínou, se v náročných programech chovají často velmi disciplinovaně. Ovšem musí se dávat dobrý pozor, aby u dětí nebyla přetížena hladina jejich tělesné a duševní snášenlivosti a nedošlo k poškození zdraví.

TIP na pomůcku pro práci s dětmi a její využití

Klaus W. Vopel: SKUPINOVÉ HRY PRO ŽIVOT

Čtyřdílná edice je metodickou příručkou, která obsahuje interaktivní sociálněpsychologické hry pro děti školního věku. Jsou zde zařazeny aktivity umožňující dětem lépe se začlenit do skupiny, kontaktní a zahřívací hry, hry s tématy, která se dotýkají vztahů chlapců a dívek, a činnosti podporující sebevědomí. U každé hry je uvedeno, pro jak staré děti je vhodná, cíl, potřebný materiál, přesný návod ke hře a otázky k reflexi. Kniha je vhodná pro učitele základních škol a jiné vedoucí dětských kolektivů.

Aktivity pomáhají originálně řešit problémy v kolektivu jako hádky, různé vztahové otázky. Způsobem přiměřeným věku dětem dává prostor k sebereflexi. Knihy obsahují aktivity od jednoduchých a legračních až po ty náročnější na motivaci, porozumění a správnou atmosféru v kolektivu. Také nabízí různorodé podněty k obecně známým hrám.

Interaktivními hrami se děti učí základním životním postojům, jako např. nevylévat si vztek na jiných, neponižovat jiné děti, umět říct, co chtějí a co si myslí, umět se rozhodnout a jít si za svým cílem. Interaktivní hry pomáhají dětem rozpoznat, co dokážou zvládnout samy a na co samy nestačí. Úkolem učitele je dát dětem najevo, že všechny city jsou přijatelné, ale nemůžeme přijímat jakékoli chování. Učí děti, jak řešit konflikty, pozorně naslouchat, srozumitelně komunikovat a s uznáním pochválit. Hned v úvodu knihy je zdůrazňováno kouzlo a důležitost práce v kruhu.

Tím, že si při práci s dětmi sedneme do kruhu, učíme je vyjadřovat zájem, pospolitost a respekt. I přírodní národy mají takové diskusní kroužky, kde má každý prostor mluvit i naslouchat. To často vyžaduje mnoho času a klid. A děti potřebují čas, kdy se cítí bezpečně a mohou mluvit o své osobní situaci. Pro některé děti je jediný takový prostor právě v prostředí kolektivu.

Co je cílem při práci s interaktivními hrami:

Spojit dítě s ostatními: pokud se některé děti chovají rušivě, může to být tím, že na sebe chtějí poutat pozornost, protože se cítí izolovaně. Důvody mohou být různé, špatná situace v rodině apod. Cílem je probudit v dítěti pocit sounáležitosti ve skupině.

spojit dítě s ostatními: pokud se některé děti chovají rušivě, může to být tím, že na sebe chtějí poutat pozornost, protože se cítí izolovaně (důvody mohou být různé, špatná situace v rodině apod.); cílem je probudit v dítěti pocit sounáležitosti ve skupině

• dát dětem naději
• učit děti respektu, a to vlastním příkladem; vyjadřovat dětem respekt a podporu tím, že se je snažíme poznat a nenechat bez pomoci ani ty problematické;
• umět se rozhodovat mezi více variantami: pomáhat dětem rozhodnout se, které věci jsou důležité
• učit děti soucitu: projevit v nich zájem poznat, co si ostatní myslí a co cítí
• pomáhat dětem hledat vlastní cíle a jít za nimi
• podporovat otevřenost, aby se děti nebály vyjádřit svůj názor
• učit děti jak si efektivně zorganizovat čas
• pomocí hry dětem ukázat, jak ovládat vztek a jak vypadá agrese
• eliminovat v kolektivu prvek soutěže: pomoct jim najít rovnováhu mezi individuální svobodou a láskyplnou sounáležitostí
• dát dětem šanci, aby využily svůj smysl pro humor a komiku i ve škole

V další části se zaměříme na jednotlivé díly příručky a uvedeme konkrétní tematické hry.

I. díl: První díl se zaměřuje na kolektiv, jeho soudržnost, stmelení vztahů v něm, shovívavé chování a zdravé sebevědomí každého člena týmu. Obsahuje pět podkapitol: pocit sounáležitosti, kontakty, smyslové vnímání, laskavost a sebevědomí.

II. díl: Druhý díl se zabývá uvolněním a rozptýlením, komunikací mezi dětmi navzájem i mezi dětmi a učitelem, učením, vztahy k okolí a jak podněcovat i uspokojit zvědavost.

III. díl: Třetí díl je o naslouchání, soucitu a vzájemné důvěře. Obsahuje mnoho imaginací a relaxací, které mohou dětem pomoci s rozvíjením fantazie i utvářením vlastních emocí.

IV. díl: V posledním dílu najdete hry o zvládání agresivity, sebeúctě a sebereflexi přiměřené věku, vytváření týmového ducha a návody na pružné řešení problémů v kolektivu.

PŘÍKLADY HER:

Téma: Pocit sounáležitosti

Živý obraz

Cíle: Hra je dobrou příležitostí pro kineticky (pohybově) a vizuálně nadané děti, protože se při ní skoro vůbec nemluví. Děti vytvoří na zemi svými těly nějaký zajímavý obraz, v němž jsou všichni vzájemně propojeni a který bude nakonec symbolem pospolitosti skupiny. Je k tomu potřebná velká volná místnost.

Materiál: zápalky

Návod: Každé dítě si vezme jednu zápalku. Jeden začne tím, že ji položí doprostřed místnosti. Další k ní přidá svou tak, aby se té první dotýkala. Svou zápalku položí všechny děti. Pedagog může motivovat děti, aby vytvořily nějaký zajímavý obraz. Pak se děti pokusí vytvořit podobný obraz ze svých těl. Mohou se rozhodnout libovolně, jak si lehnou, ale důležité je, aby se dotýkaly někoho dalšího. Hra může pokračovat tak, že se obraz rozpustí a děti se pokusí vytvořit ho znova úplně stejně.

Otázky k reflexi: Jak dobře sis zapamatoval své místo? Na jaké místo sis lehl, doprostřed nebo na okraj? Máš rád, když jsou kolem tebe ostatní děti, nebo je to milejší, když máš svůj klid?

Téma: Smyslové vnímání

Obrázky malované na záda

Cíle: Při této komunikační hře mohou děti rozvíjet citlivost a fantazii. Kromě toho umožňuje hra také určitou fyzickou a osobní blízkost. Skupina se semkne a děti zbystří a zpozorní. Je to dobrá příprava na pozdější tematické aktivity, při které děti zapojují intuici. Když si děti hru trochu nacvičí, mohou pracovat se všemi možnými obrázky, mezi jinými i s takovými, které souvisejí s obsahem navazující výuky.

Návod: Děti se rozdělí do šestičlenných družstev a vytvoří uprostřed místnosti hvězdu: každá řada si sedne zády k učiteli, který stojí ve středu hvězdy“. Pak si zavolá k sobě posledního z každé řady a řekne mu, jaký obrázek má nakreslit na záda toho, kdo sedí před ním. Ten musí uhodnout, co to je, a nakreslit jej na záda dalšímu v řadě. Až kreslení dojde k prvnímu, ten doběhne k učiteli a pošeptá mu, co mu bylo nakresleno na záda. Může navrhnout další obrázek a posadí se na konec řady.

Otázky k reflexi: Bylo těžké vidět“ obrázek na svých zádech? Byl jsi spokojen se svým týmem? Porozuměl hráč před tebou dobře obrázku, který jsi mu nakreslil?

Téma: Uvolnění napětí

Tančící ruce

Cíle: Když jsou děti neklidné nebo frustrované, pomůže jim tato hra ujasnit si pocity a uvolnit duševní napětí.

Materiál: velké archy balicího papíru, olejové křídy a nahrávka skladby v rychlejším tempu (Vivaldi: Čtvero ročních období)

Návod: Každý si vybere dvě křídy, do každé ruky jednu. Lehne si na podlahu na záda tak, aby měl hlavu přímo u papíru. Zavře oči, a když začne hrát hudba, bude malovat na papír oběma rukama. Rukama by se mělo pohybovat v rytmu hudby. Hra na 2–3 minuty.

Otázky k reflexi: Podle toho, co děti namalují, s nimi hovoříme o jejich pocitech a o myšlenkách, které se jim při tom honily hlavou.

Téma: Důvěra

Procházka s důvěrou

Cíle: Klasická hra pro různé věkové skupiny podporuje důvěru jednoho člena kolektivu k druhému a také zvědavost, vnímavost a samostatné rozhodování. Dítě, které vede, si může vyzkoušet vedoucí roli, při níž zčásti přejímá odpovědnost a zčásti ponechává volnost svému chráněnci. Vztah dětí, které společně experimentují, se může zlepšit a obě děti si mohou poopravit své dřívější dojmy. Místnost by měla být dostatečně velká a mělo by v ní být hodně rozličných předmětů, které jsou zajímavé na dotek, mají atraktivní aroma nebo se jimi dají vytvářet různé zvuky.

Materiál: zvonek, páska na zavázání očí pro každého

Návod: DětiDěti se rozdělí do dvojic. Jeden si zaváže oči a druhý ho bude vodit, aby se mu nic nestalo. Čas od času se mohou zastavit, aby si nevidomý mohl sáhnout na různé předměty. Při procházení se nemluví. Po zazvonění na zvonek se vymění. Je důležité, aby se děti dopředu domluvily, jak chtějí, aby je druhý vedl atp.

Otázky k reflexi: Jak ses cítil jako nevidomý? Věděl jsi vždycky, kde jsi? V jaké roli ti bylo lépe?